Nový spolubydlící

Já to říkala hned, že naše současné bydlení je pro nás příliš velké - na tolik pokojů nejsme zvyklí. Občas to dokonce vypadá, že spolu hrajeme na schovku, protože vážně netušíme, za kterými dveřmi se ten druhý asi tak skrývá. Na druhou stranu je to ale klasická americká budova, což znamená, že byla postavena bleskovou rychlostí z překližky. Máme tedy duté zdi, které jsou nejspíš aspoň trochu vyplněné nějakou tepelnou izolací, protože klimatizace to horko dovnitř nepouští. Ale zvuk, to už je jiná. Ten se přítomností zdí moc omezovat nenechá a statečně je ignoruje a prochází skrz. A když příliš nahlas mluvíte o nadbytku místa, tak se vám může stát, že se k vám jednoho dne někdo přistěhuje. A tak jsme přišli ke spolubydlícímu.

Bouře

Na tom období dešťů asi něco bude. Dnes ráno, když jsme šli do práce, byly na parkovišti louže. Cestou jsme viděli krásnou duhu. A teď tu máme bouři. Nechci znít nijak pateticky, ale to, co tu ta příroda předvádí, si žádné zdrobnění nezaslouží. Není to totiž žádná obyčejná bouřka, ale opravdová, ohromná, elektrizující, nádherná Bouře. Ta by se líbila i Shakespearovi (ehm, tady jen frajeřím, že vím, že nějakou Bouři napsal, ale o čem je, to teda nemám ani páru).

San Francisco dojmy

Výlet do San Francisca jsme naplánovali hned, jak jsme se dozvěděli, že tu budeme zůstávat. A přesně od té chvíle jsem se těšila. Protože je San Francisco přes 11 hodin cesty autem daleko, tak volba padla na prodloužený víkend kolem 4. července, tedy Dne nezávislosti. O cestě a samotném městě napíšu samostatný článek, kde nebude chybět hromada fotek, jak je mým (nepříliš)dobrým zvykem. Teď se dočtete jen, jakým dojmem na mě San Francisco zapůsobilo.

Přiznám se, že jsem čekala naprostou nádheru a dokonalé okouzlení městem. Tomu mělo přispět ubytování přímo v centru centroucím, v hotelu Aida, který v roce 1912 nechal postavit tehdejší starosta, který se pak stal senátorem. Počasí vypadalo slibně - mělo být 21 stupňů, polojasno, slabý vítr. Naprostá idyla.

Prší!

Tak a je to tady. Říkali mi to. Nemůžu říct, že jsem nevěděla, že to jednou přijde. Byla jsem náležitě varována. Ale nevěřila jsem. A teď to mám. Už to přišlo. Jako pravý nevěřící Tomáš jsem si musela sáhnout. Prší. Fakt. Tady. Uprostřed pouště. Velké naducané kapky pleskají na zem. Dokonce se i přes teplotu těžce nad čtyřicet nevypaří ani na zemi. Tady máte důkaz.

San Diego II: USS Midway

Přináším vám další hromadu fotek z našeho výletu do San Diega. Po sobotním konzumu, jsme si střihli trochu zábavy z historicko-patriotického soudku. Navštívili jsme letadlovou loď USS Midway, kterou po odchodu do výslužby natrvalo ukotvili v San Diegu a udělali z ní muzeum, které nám stejně jako Sea World doporučoval úplně každý, komu jsme se o San Diegu zmínili. Obojí jsou prostě místa, která musíte vidět. Ale nutno říct, že všichni měli pravdu. USS Midway prostě musíte vidět.

Najdi pět rozdílů

Mám pro vás dnes jeden rychlý minikvíz. Jak praví nadpis - najděte v následujícíh obrázcích pět rozdílů:

Doufám, že jsem potěšila Stárnoucí blogerínu, svou zatím jedinou pravidelnou čtěnářku, která si v teplíčku libuje a jejíž blog už nějaký ten pátek čtu, takže mě její přítomnost vážně těší.

Nadšená

Jsem nadšená. Zcela a dokonale. Okouzlená, nadšená a natěšená. A ano, opakuju se. Ale když já prostě nadšená opravdu jsem!

To by pro dnešek asi stačilo, protože to mluví za vše. Ale abyste byli aspoň trochu v obraze a nebyl to jen takový výkřik do tmy, tak vám napíšu i něco víc. Koho nezajímá plané plácání, tak má dneska volno.