Zion je krásný, ale takovým drsným způsobem. Prostě skály. To takový Bryce Canyon je skalní klenotnice. Však posuďte sami.
Snad všichni dva průvodci, co jsem četla, psali, že Bryce je spíš na koukání a že má být opravdu neskutečný. Ale když jsme se blížili, viděli jsme tohle.
Podobnost se Zionem čistě náhodná. Byli jsme trochu skeptičtí. Kolem tohohle že je tak velký povyk? Ale už o pár kilometrů dál nám krajina dávala vědět, že přece jen bude Bryce jinačí.
A o dalších pár kilometrů dál.
A o dalších pár kilometrů dál už jsme byli v Bryce Canyonu, kde se nám otevřel tento výhled.
Toto je nejkrásnější část Bryce Canyon národního parku, jmenuje se Amfiteatr. Průvodce říká, že pokud máte jen pár minut, které můžete v Brycu strávit, zastavte se na vyhlídce na Amfiteatr. A má rozhodně pravdu.
Po předchozím dni v Zionu jsme byli poměrně uťapaní, takže jsme se rozhodli, že si dáme jen krátký jedno-a-něco-mílový okruh na dno Amfiteatru a zase nahoru. V průvodci psali, že je to na půl až tři hodiny. Říkali jsme si, že to je dost podivný rozsah a že to teda budeme mít sfouknuté rychle, ale nakonec jsme tu jednu a kousek míle šli skoro čtyři hodiny. No jo, hoďte fotografa do Bryce Canyonu a máte celý den volno. A když se takových fotografů setká víc... no, představu snad máte.
Nejprve je potřeba řádně zdokumentovat pohledy hned z vyhlídky.
Tak támhle někudy půjdeme dolů.
Mrtvé stromy do přírody patří taky. Zvlášt ty fotogenické.
Po hraně kaňonu se dá jít ještě dál a pak se spustit jinudy jinam, ale my byli utahaní a věřili průvodci. Takže jsme dál nešli
a místo toho se vydali sem.
Na různých místech nám borovice jasně ukazovaly, že ne vždy tu byla ta díra v zemi. A že správná borovice dokáže růst všude. Z fotky to úplně nejde poznat, ale byl to poměrně dost úzký kus skály.
Ale to už jsme začali klesat a nestačili zírat na tu nádheru kolem - tak se kochejte taky a nenechte se rušit.
Nejen skály dělají Bryce Canyon.
A jedna moje umělecká (když mi na cestičce zůstala tkanička jedné boty, tak se to jako opuštění stezky nepočítá, že ne?)
No, ale co si budem nalhávat, Bryce dělají převážně skály.
Tyto útvary se nějak speciálně jmenují, ale už si to nepamatuju a jen takové rychlé googlení mi odpověď nedalo, takže si to když tak najděte sami, já jsem právě teď příliš líná na to hledání. Rozhodně jsou ale hodně působivé (a mnohem jemnější a křehčí než podobné skály v našich krajích).
Místy musela příroda ustoupit člověku, aneb nejen láska a víra hýbe kameny. Dokáže to i krupmáč a možná nějaká ta výbušnina.
Jak už jsem zmiňovala, veverky jsou v národních parcích vážně ofrklé. Jedna si s námi skoro přišla potřást packou, ač jsme jí nic nenabízeli.
A druhá se válela takovým dost neveverkovským způsobem. Nevím, jestli tím chtěla říct, já jsem přejetá, mě si nevšímejte, nebo spíš - vlezte mi na záda a nevotravujte u mé bohulibé válící nečinnosti.
Ale to už jsme byli téměř úplně dole, takže nás čekala cesta nahoru. Ze začátku to vypadalo, že jsou ty skály všude stejné,
ale zanedlouho se změnily v souvislé stěny s takovouto kresbou.
Nahoru vedla cesta takovouto uzoučkou a strmou průrvou.
(My šli samozřejmě v tom směru nahoru, jen to v tomto pohledu vypadalo působivěji).
Až zase téměř nahoře jsem si všimla, že jsme byli vlastně celou dobu pod přísným dohledem celého okolí. Nebo že by všechny ty tváře jen poklidně a povzneseně shlížely na celé údolí?
Další borovice, která má ráda výhledy.
Z vrchu jsme se koukli do paralelní průrvy, kterou také vedla nějaká značená trasa, ale my si radši dali oběd s výhledem.
Jo, a ten výhled samozřejmě ještě, abyste nebyli ochuzeni. Oběd si když tak dejte vlastní.
A protože výhledů není níkdy dost, tak jsme ještě auty objeli všechny výhledy, co jich v Brycu je. Myslím, že jich je tak kolem patnácti? No, kriticky řečeno, ty vzdálenější jsou dost na jedno brdo a ty, co jsou blíž k Amfiteatru, jsou dost podobné jemu. Ale co kdyby nám něco uteklo, kdybychom jeden jediný vynechali? Jen tak mezi námi, pokud se tam někdy vydáte, všechny vyhlídky opravdu, ale opravdu nepotřebujete vidět. Ale kdybyste zrovna neměli co dělat a měli benzínu nazbyt...
Ukážu vám tu jen pohled z jedné z těch vzdálenějších vyhlídek, zbytek si představte sami.
A samozřejmě panorámátko k tomu.
A pak už jen kratičké zastavení v obchodu se suvenýry na přání jedné účastnice zájezdu - a já to opravdu nebyla, ačkoliv jsem v těch asi deseti minutách stihla vystát frontu na záchod, dopustit vodu z vodní fontánky a koupit kamarádce kuchařku nabitou recepty rangerů a rangerek ze začátku století - a vzhůru na mnohahodinovou cestu domů. Mnoho hodin v tomto případě bylo k deseti.
Cestou jsme zastavovali jen na prostřídání řidičů a vyfocení tohoto pohledu na severní rim Grand Canyonu.
Uf, a pro dnešek to máme za sebou. Snažila jsem se krotit aspoň v počtu slov, když už jsem zase neuhlídala počet fotek.
