To by pro dnešek asi stačilo, protože to mluví za vše. Ale abyste byli aspoň trochu v obraze a nebyl to jen takový výkřik do tmy, tak vám napíšu i něco víc. Koho nezajímá plané plácání, tak má dneska volno.
Měla jsem teď takové hloupé období, kdy se mi nic moc nedařilo a hodně věcí mě štvalo. V podstatě mi radost kazila převážně práce, ale nějak mě ovlivnila mnohem víc, než by mi bylo milo. Ono dokud člověk má dost jiných možností rozptýlení, tak si ani neuvědomí, jak moc ta práce zaměstnává myšlenky. Tady se krom práce zabavíme jen o víkendech, takže na myšlenky o práci zbývá dost času. Možná až příliš. Mám teď totiž na starost minitým čítající mě, jednoho kolegu, jednoho brigádníka a mého amerického týmového vedoucího. A ne, není to omyl ani moc velká nadsázka, když říkám, že mám na starosti svého vedoucího. Náš původní američan změnil pozici a vedení nenapadlo nic lepšího, než náš minitým hodit na krk někomu, kdo se nejméně bránil. Takže teď chudák dělá práci za jednoho a aspoň třičtvrtě člověka a tudíž nestíhá a tak leží projekt na mě. A protože nestíhá, tak kotví, což je sice pochopitelné, ale stejně mě to rozčiluje, protože pak zase musím jinému zvídavému manažerovi dokola vysvětlovat, co a jak a proč a zač. A to vše politicky korektně a taktně. A to mě vyčerpává, protože takt mi zrovna do vínku dán nebyl, ač se jinak rodiče fakt snažili.
Taky se začal upravovat jeden projekt, který si spokojeně a nerušeně spinkal od roku 2007. Změny se tvářily jako poměrně malé, ale zdání klamalo. Chyb tam bylo jak máku a chovaly se jak saní hlavy - jen jsem jednu odstranila, objevily se dvě další. Navíc už jsem zmlsaná z novějších projektů, které jsou krásně přehledné a člověk se v nich snadno orientuje, takže jsem u toho prehistorického zmatku testu klesala na mysli a měla pocit, že jsem úplně, ale úplně hloupoučká a měla bych vrátit diplom (ale protože jsem stejně studovala něco jiného, tak jsem se nakonec rozhodla si ho nechat).
Každopádně v pátek se vše v dobré obrátilo, test už jakž takž šlape (po více než dvou týdnech, potvora), takže to vypadá, že s ním i někdy skončím. Navíc jsem se odhodlala znovu začít drátovat, našla jsem si nejbližší korálkový obchod a můj milý mi slíbil odvoz a doprovod. No co vám budu povídat, těším se jak malá na Ježíška. A aby toho nebylo málo, tak jsme v pátek odjeli do Utahu, kde jsme se byli v podívat ve dvou národních parcích - Zionu a Bryce Canyonu. Byla to naprostá nádhera. Oba se mi moc líbily, ale musím říct, že Bryce je mnohem hezčí. Je překrásný, nádherný, parádní, skvělý, neuvěřitelně úchvatný... už mi pomalu docházejí slova chvály. Byl to přesně výlet, který jsem potřebovala. Najeli jsme 920 mil, v autě jsme strávili 16 hodin, fyzicky jsme solidně zničení, ale energie teď mám na rozdávání a celý svět se zdá krásnější.
Fotek máme mraky - bylo nás tam devět a když dáme fotky dohromady, tak bych se nedivila, kdybychom naskládali přes pět tisíc fotek za jeden den. Nevím, kdo to všechno bude třídit, ale vím, že se na to moc těším. I to je jeden z důvodů, proč jsem si založila blog. Donutí mě to pořádně si ty fotky projít a zaznamenat si, co že to na nich vlastně je, takže se k nim můžu snáz zase vrátit. A tak si vlastně každý výlet prožiju dvakrát. A do toho všeho nám konečně zrušili nesmyslné přesčasy, takže konečně doženu výletovo-blogové resty a pak se s vámi podělím i právě o tu utažskou nádheru. Přidávám malou upoutávku, zatím jen z internetu, protože píšu dřív, než jsem stihla naše fotky aspoň stáhnout.
http://brycecanyonbedbreakfast.com/location/
Žádné komentáře:
Okomentovat