Dokonalost masky za méně než korunu

Minule jsem psala o tom, jak jsem se dostala k tomu, že si dávám jídlo na tvář, a přidala jsem recept na ovesno-jogurtovou masku. Zmínila jsem, že tato jednoduchá maska toho hodně dokáže, ale v podstatě jsem mluvila jen o tom, jak mě dostalo, jak dokáže skvěle hydratovat. Považovat ale tuto masku jen za hydratační by bylo kruté podceňování. Co teda ještě dokáže?

Nejdříve si povězme, co umí ovesné vločky samostatně.

To jsou ony - tváří se nenápadně co? Ale nenechte se mýlit.

Obsahují složité polysacharidy beta-glukany (chemici mezi vámi si odpustí poznámku, že polysacharidy jsou složité vždy), které při smíchání s vodou želírují a jsou schopné jak vytvořit tenký ochranný film tak pronikat hluboko do pokožky, kterou vyživují a hydratují, ovesné proteiny (překvapivě), lipidy, saponiny, různé enzymy a krom dalších drobností i spoustu vitamínů. Přeloženo do češtiny to znamená následující:

• Zklidňují podrážděnou pokožku - ať už se jedná jen o začervenání, nebo svědění či dokonce pálení. Jsou vhodné pro všechny typy pleti i pro velmi citlivou pokožku.
• Výborně hydratují a vyživují - díky těm beta-glukanům.
• Rozjasňují pokožku a také dokáží sjednotit tón pleti a pokožku vyhladit - to díky těm enzymům.
• Zmenšují póry - saponiny obsažené ve vločkách jemně, ale pečlivě čistí a tím přispívají ke zmenšování pórů.
• Chrání pleť - tohle zase umí díky těm proteinům, které pomáhají pleti vytvořit si a udržet svou vlastní ochrannou bariéru.
• Jsou skvělé při boji proti akné - povařené vločky napatlané na obličej (vychladlé - je to snad téměř zbytečné psát, ale abyste mi pak nenadávali) pohltí přebytečný maz a velmi jemně exfoliují (k tomuhle české slovo vážně neznám).
• Pomáhají v boji s vráskami - beta-glukany totiž stimulují tvorbu kolagenu.

A to pořád mluvíme jen o tom, když si ovesné vločky dáte na pleť. Při konzumaci mají ještě spoustu dalších přinosných vlastností, které tu nebudu rozmazávat. (Snad jen - údajně jsou ovesné vločky vynikající afrodiziakum. Máte někdo zkušenost? Zatím mě můj milý inspiruje naprosto dostatečně, tak jsem na tomto poli ještě nijak neexperimentovala.)

(Zdroj)

 A teď pár slov k jogurtu.

Jogurt je také plný velmi prospěšných látek. Obsahuje spoustu zinku, kyseliny mléčné (což je jedna z AHA kyselin, které se používají ve vyšší koncentraci v kosmetice jako chemický peeling), vápník, nějaké proteiny a k tomu B vitamíny. Tato směs složek zajistí následující:

• Skvělou hydrataci a vyživení pokožky
• Rozjasnění pokožky a redukci začervenání
• Urychlení hojení
• Pomáhá bojovat s akné - jogurt dokáže díky své kyselosti povraždit většinu nepřátelských bakterií, hub a plísní, co máme na obličeji (jak je pozná od těch přátelských - nevím, zeptejte se Macha a Šebestové)
• Zmenšuje póry - to díky zinku a kyselině mléčné
• Pomáhá bojovat s vráskami a jinými známkami stárnutí - opět díky kyselině mléčné a dále zinku, který dokáže téměř cokoliv (v této souvislosti jsem našla, že prý urychluje buněčný růst a tím podporuje růst tkáně) a pak díky vápníku, který také pomáhá obnově pleti díky nějakému důvěrnému bratříčkování s buňkami. A aby toho nebylo málo, tak i ty vitamíny B těm buňkám vážně svědčí, takže vlastně celý jogurt nedělá nic jiného, než že vám probouzí buňky, aby se rychleji a radostněji množily.
• Je skvělý antioxidant, takže bojuje s volnými radikály, což všichni pod masáží všemožných reklam víme, že je strašlivě důležité, protože volné radikály jsou ve světě vaší pleti, a nejen jí, ti nejvetší zlouni.
• A krom toho zklidňuje sluncem spálenou pokožku - vyzkoušeno, fakt to dělá.

Jak teda vydíte, každý zvlášť zvládnou jogurt i vločky zázraky na počkání a nemožné do tří dnů. A když je dáte dohromady, jsou naprosto nezastavitelní. A geniální navíc je, že tato maska vás vyjde na méně než korunu (pilně jsem vážila a počítala, abych se ujistila). Teda, vlastně, no dobře, je to trochu víc, ten jogurt je pak třeba dojíst, kefír a podmáslí dopít... ale člověk se prostě občas musí obětovat, no ne?

Nutno ještě na závěr podotknout, že aby se dostavily viditelné výsledky, je potřeba jisté pravidelnosti v používání. Já tuto jednoduchost většinou používám jako základ pro další rozlet - dá se přidat med, různé ovocné šťávy, všemožná koření a tak, abyste této masce dodaly (nebo snad dodali?) další a další možnosti, jak pleti prospět.

Za sebe říkám - rozhodně souhlasím s výše zmíněnými tvrzeními (až na ty vrásky, ty já samozřejmě ani v nejmenším nemám, ehm, že ano). Takže směle do zkoušení a dejte vědět, jestli souhlasíte i vy.

Flamenco

Tuhle jsme jeli s kolegy na výlet do San Francisca. Jeli jsme autem a cesta byla vážně dlouhá. Po té, co už jsme slyšeli všechny písničky, co měl na flešce kolega, vytáhla jsem jedinou další flešku s hudbou v autě. A spustilo se na nás flamenco. Kluci byli zcela nepřipravení a nemohli se úplně rozhodnout, jestli se jim to líbí nebo ne. Chtěli po mně, abych jim o flamencu něco řekla, ale nějak jsem jim ho nedokázala popsat. Tak jsem jim slíbila, že jim najdu nějaká zajímavá videa a podám k nim svůj komentář. A protože to je opravdu velké sousto, obsáhnout, co všechno je flamenco, trvalo mi to devět měsíců. A mám tušení, že se to nevleze do jediného článku.

(Zdroj)

K flamencu jsem se dostala úplnou náhodou, jako k převážné většině báječných věcí, které mě v životě potkaly. Chodila jsem jednou týdně na společenské tance, ale usoudila jsem, že to chce něco dalšího. A vždycky se mi líbily irské tance, takže volba padla na ně. Jenže jsem si vzpomněla na konci října, kdy už všechny kurzy dávno běží a nic nezačíná dřív než v lednu nebo únoru. Hm. A jak jsem tak hledala, jestli přece jen někde nenajdu nějaký kurz, který by nebyl skoro v půlce, objevila jsem jeden kurz flamenca, který měl začít za dva týdny. Vůbec nic jsem o flamencu netušila - snad jen takové ty běžné informace jako, že je ze Španělska, je temperamentní a taky se mi při slově "flamenco" hlavou začaly honit věci jako růže, červeno-černá barevná kombinace, kastaněty a rozevláté sukně. A tak jsem si řekla, proč ne. Když tak nebudu pokračovat.

Ale flamenco mě naprosto pohltilo. A já bych vám tu teď chtěla aspoň trochu ukázat, proč.

Je velmi těžké popsat, jaké je vlastně flamenco. Je to totiž snad nejkomplexnější a nejsložitější tanec, jaký existuje. Je temperamentní, je smutný, je veselý, je vážný, je hravý a svádivý, je pomalý, je tak rychlý, jako by na rychlosti závisel život. Je tohle všechno a ještě mnohem víc. Je totiž plný emocí a dokáže obsáhnout každou, každičkou emoci, kterou si dokážete vymyslet.

Určitě vás napadlo, že to přece dokážou i jiné tance - jako balet, nebo výrazový tanec. To jistě ano. Ale flamenco, narozdíl od baletu, můžete tančit celý život. A každý věk v něm má co říct. Ale tak nejlepší bude, když přestanu tolik mluvit a vy se podíváte sami.

Začneme mým nejoblíbenějším videem. Tančí na něm světová špička Sara Baras se svou skupinou, na krásnou skladbu Asturias, flamencově neobvykle hrané na violoncello a ne na kytaru. Sara tančí styl, který spadá pod označení "Flamenco Clásico", což je vlastně baletní forma flamenca. Tohle video je ukázka z jednoho Saurova filmu, takže má velmi zajímavou a ne úplně typickou atmosféru. Každopádně, jak už jsem psala, Sara je naprostá špička, jejíž vystoupení bývají beznadějně vyprodaná půl roku dopředu. Jednou bych ji vážně chtěla vidět naživo. No nic. Aspoň to video.

Další video je mnohem ... dere se mi sem slovo "klasičtější", ale to je ve flamencu vyhrazeno spíš pro tu baletnější verzi, jak jste viděli před chvílí... běžnější. Je to záznam z představení, uslyšíte typický flamencový zpěv, uvidíte typický kostým a flamenco, které nespadá ani do baletu, moderny ani do kategorie, které já říkám cigánské flamenco. Eva Yerbabuena je taky poměrně hodně známá tanečnice, takže pořád zůstáváme ve vybrané společnosti.

Teď uvidíte tanec Guajira. Je to hravý a svádivý tanec, který pochází z Kuby. Nejčastěji se tančí s vějířem. A taky vidíte, že skvělé tanečnice nejsou jen Španělky.

A dnešek zakončíme s panem tanečníkem, abyste si nemysleli, že tančí jen dámy. Toto je Joaquin Cortes a podle všeho je to úryvek ze stejného filmu jako u Asturias o pár řádků výš. Joaquin snad nikdy netančí v košili, když už má oblečeno něco krom kalhot, je to rozepnuté sako. Takže abyste si nemysleli, že jsem tohle video vybrala schválně kvůli tomu. Snad jen trošičku.
Jinak je to poměrně těžká moderna, řekla bych, že to bude asi Farruca, což je původně čistě mužský tanec.

Abyste neřekli, po troše hledání jsem našla i oblečeného Joaquina. Ale pořádná moderna to je i teď.

Tak to je pro dnešek všechno, nechci vás zbytečně zahltit. Zajímavých videí jsem ale našla spousty, takže další články přijdou.

PS: Když jsem Kubovi říkala, že mu pak hodím odkaz na článek, tak prohlásil, že na správném blogísku musí být růžové kočičky a že prý jestli nějaké mám. Tak jsem mu slíbila, že teda nějaké přidám. Ale pak... HEJ! Tohle není žádný blogísek! Tohle je zcela seriózní blog! Plný ověřených zajímavých informací a žádný blogísek! To si vyprošuju! (Ano, mohlo mě to trknout hned, ale ač nemám nejbohatší rodiče, na vedení rozhodně nešetřili...) Takže tak. Kdo chce růžové kočičky, ať se obrátí na strýčka Googla.

Pohádka zatím bez konce

Plány jsou od toho, aby nevycházely. Původně jsem chtěla psát úplně o něčem jiném, ale staly se dvě věci - harddisk mého počítače se bez varování po dlouhé nemoci projevující se náladovostí, hloubavostí a hlubokou přemýšlivostí, které jsem mylně považovala za osobnostní rozmary, rozhodl odejít do křemíkového nebe, a osud mi přihrál do cesty následující absurdní pohádku. A protože veškeré podklady pro cokoliv jiného jsou v křemíkovém nebi spolu s harddiskem, tak vás nemine ta pohádka.

Takže, milé děti, pozorně poslouchejte.

Bylo nebylo, za devatero horami, devatero řekami, oceánem a pouští leželo ani malé ani velké království. Bylo docela obyčejné a jmenovalo se Společnost SRO. Ve většině pohádek už nad králem nikdo není, ale v této vzdálené zemi měli i císařství, kterému se všechna království v kraji musela podřídit. Toto císařství se jmenovalo Certifikační autorita. Císař byl ve své podstatě milý a vlídný a nijak svá poddaná království nedusil tíhou přemrštěných daní. Vlastně jedinou povinnost, kterou všechna poddaná království měla, bylo jednou za čas - po předchozí domluvě - uspořádat pro císaře a jeho družinu pořádnou hostinu. Pan král z království Společnost SRO měl tři syny, a protože se blížila výroční hostina pro císaře a král chtěl mít co nejzajímavější menu, rozhodl se vyslat své syny na zkušenou do světa, aby přinesli ty nejlepší recepty, které by mlsným císařským jazýčkům obzvlášť zachutnaly.

Ten nejstarší se vydal na sever do hor, kde jsou roztroušené jednotlivé malé vesničky, kde stále přežívají tradiční recepty a lidé vaří z toho, co si sami vypěstují. Vaří v podstatě ta samá jídla, ale každé údolí má své drobné obměny zažitých receptů, špetka čarovného koření tady, pozor na správnou rychlost míchání támhle, a tak podobně. To bude to pravé místo na sbírání a vypilování všemožných receptů!

Tomu prostřednímu se moc nechtělo cestovat, tak zůstal v hlavním královském městě a rozhodl se, že proleze místní krčmy a najde ty nejlepší recepty tam. Ostatně král nemá až tak rád nové chutě, jak říká, takže místní kuchyně bude sázka na jistotu.

Ten nejmladší se vydal do druhého největšího města království, bylo dost daleko, aby mělo příslib nových chutí a dálek, ale stále to bylo bezpečí a pohodlí města. Nebyl to totiž žádný dobrodruh jako jeho nejstarší bratr, ale ani nebyl tak oprsklý jako jeho prostřední bratr.

I po dvou letech putování (nebo válení po krčmách, jak kdo) a sbírání receptů se princové vrátili na rodný královský hrad. Král každého z nich nechal načrtnout menu a vyslechl si, kterou ze specialit by mu ten který princ doporučil. Jaké bylo jeho překvapení, když mu všichni tři, nezávisle na sobě, doporučili System Test Platform, mezi lidmi běžně známé jen jako STP. A ani trochu ho neznepokojilo, že jeden navrhl STP jako předkrm, druhý jako polévku a třetí jako hlavní chod.

Pan král si chvíli ten název převaloval po jazyku a pak spokojeně zamlaskal: "Mmm, milí synové, zní to velmi chutně. Myslím, že jste odvedli dobrou práci. Zavoláme si kuchaře, aby nám STP připravil, ať můžeme vydat konečné královské rozhodnutí a poslat posla s menu na císařský dvůr i s pozvánkou."

I zavolali kuchaře a zadali mu, ať uvaří to nejlepší STP, které dokáže. Protože však byl kuchař sám velmi zcestovalý a zamlada sbíral recepty ze všech možných koutů tohoto i okolních království, věděl, že STP je celá řada a hned se zeptal: "A jaké STP máte na mysli, pane králi?" Už už chtěl král vlídně odpovědět, ale v tom vstoupil do sálu černokněžník, který se před nedávnem na královský dvůr nastěhoval pod záminkou nezištné pomoci, a ještě za chůze zahřímal: "No přece System Test Platform, hlupáku!", nejspíš asi poslouchal schovaný za dveřmi. Kuchaři bylo jasné, že černokněžník o vaření nic neví, jinak by si nemyslel, že tím je otázka zodpovězena. Ale král v celé své dobrotě nedokázal prohlédnout hloubku problému a rozhodnost černokněžníka, který sem přece přišel sám a nabídl pomoc, za kterou si nic nežádá (milé děti, kdykoliv uslyšíte něco podobného, nevěřte tomu, nikdo nepomáhá jen tak pro dobré slovo, zvlášť černokněžníci), mu imponovala. A to už stál černokněžník před králem a v úklonu mu říká: "Můj pane, nech mě, ať ti připravím tuto krmi, když kuchař neví, co po něm žádáš." Kuchař ale věděl, že černokněžník v kuchyni nikdy nebyl a vařečku zná tak akorát z doslechu, a nebyl mu lhostejný osud království, které by si černokněžníkovým neumětelstvím mohlo pohněvat císaře. Proto zatímco král nad nabídkou uvažoval, kuchař pronesl: "Králi, jako mladý jsem procestoval kraj křížem krážem, sbíral recepty a učil se u skutečných mistrů. Připravím ti STP, které si budeš pochvalovat." A král naštěstí rozhodl ve prospěch zkušeného kuchaře.

Kuchař se zavřel v kuchyni se svými milovanými kuchařkami plnými ručně dopsaných poznámek a rozhodl se, že STP bude servírovat jako polévku. I začal nosit suroviny, krájet, sekat, vařit, smažit, míchat a všelijak jinak se v kuchyni otáčet, dokud nebyl hotov a bylo možno podávat večeři.

U slavnostního stolu se sešel pan král spolu se svými třemi syny a dokonce i černokněžníkem (ten se vám umí nacpat všude). číšníci donesli každému stříbrný podnos zakrytý stříbrným poklopem. Právo prvního ochutnání patřilo panu králi. Odklopil poklop, přivoněl si, opatrně ochutnal, poválel STP na jazyku a za chvíli si nabral plnou lžíci a spokojeně pronesl: "Velmi lahodné, kuchaři. Kdyby to nebylo tak neoriginální, udělím ti řád Zlaté vařečky."

Na ta slova se do jídla pustili i ostatní.

Nejmladší princ si spokojeně přežvykoval a povídá: "To je STP přesně podle mého gusta!"
Ten nejstarší zase na to: "Není to špatné, ale já bych očekával něco sytějšího a jinou směs koření. Ale ostudu nám to před císařem asi neudělá." A jen prostřední princ se v talíři jen tak nimral, lžící převaloval sousta sem a tam se slovy: "Jak nízké jídlo, jak venkovské, to se nehodí na královskou tabuli, natož abychom to servírovali císaři."

Černokněžník, vůbec netušil, co má čekat a tudíž neměl svůj vlastní názor na předložené STP. Pozoroval tyto rozpory a rozhodl se chopit příležitosti. "Králi, vidím, že ten patlal, co si říká kuchař, vůbec nepochopil, co má uvařit. Dovol mi napsat kuchařku, podle které nám příští STP kuchař uvaří." Král tuto nabídku důkladně zvážil a přišel se vskutku státnickým řešením.

"Dobře, napiš kuchařku, černokněžníku. Ale tato situace by nám měla býti ponaučením. Musíme přejmenovat System Test Platform, neboli STP, aby se tento problém už nikdy neopakoval, aby už navždycky všichni věděli, o jaký pokrm se jedná, když zmíníme jeho nové jméno."

A jak král řekl, tak se stalo. I zasedla rada moudrých v čele se samotným králem a jeho syny a rokovala a rokovala předlouhé hodiny. Rokovali celé odpoledne, po té celou noc a celé ráno a až v poledne se otevřely dveře a král zvučným a spokojeným hlasem povídá: "Radujme se! Veselme se! Problém byl vyřešen! Odteď už nebudeme nabízet System Test Platform, ale Simulation Testcase Platform!" A lidé zvolali hlasité: "Slááávááá!"

A jak to bylo dál? No, milé děti, černokněžník začal psát kuchařku bez konzultace s kuchařem nebo princi, ačkoliv v životě neuvařil ani čaj nebo snad vajíčko na měkko, král byl náramně spokojen, jak tento velký problém vyřešil, a jen v kuchyni si všichni od kuchaře po poslední kuchtičku ťukali na čelo. A co na to císař a jeho družina? A bude se nakonec nové STP podávat jako předkrm, polévka nebo hlavní chod? Tak na to si budeme muset pár let počkat.

Tak děti, vyčistit zuby, vyčurat a spát. Dobrou noc.

Zpátky

Jak jste si všimli, dala jsem si malou blogo-pauzu (i když uznávám, že s mou frekvencí vkládání článků jste si ani moc všimnout nemuseli). Kdo by byl zvědavý, co se dělo v mezičase, tak jsem si hodně četla (to vám byla nádhera, tolik jsem toho nepřečetla snad od střední), hodně se rozčilovala nad politikou, abych zase ve svém politicky-uvědomělém-ignoračním cyklu přešla do fáze ignorace okolního světa, protože politika škodí zdraví, upekla jsem svůj první koláč (všechna skromnost stranou - byl výborný), naučila se základy argentinského tanga, s kamarádkou uvařila krém 1.1, opět se mi za celý rok podařilo nezestárnout ani o den (ať si kalendář říká, co chce) a začala poznávat vesnice v okolí Brna. Prostě poměrně dost příjemně strávený čas.

A teď už jsem zpátky, pokusím se aspoň občas něco sepsat, ať se mých věrných deset čtenářů nenudí příliš. Vyvstává však otázka - o čem si vlastně tady na blogu přejete číst? Chcete víc cestovat? Patlat si víc jídla na obličej (což vřele doporučuju, protože je to po všech směrech príma)? Číst mé báječné a jedinečné postřehy? Je vám to upřímně jedno? Ne, že bych teda pak psala jen o jednom tématu, ale mohla bych zvážit vaše přání a o některých věcech třeba psát častěji než o jiných...

A protože se těším na jaro, ač je tu s námi v podstatě od ledna, tak vám sem dávám pár motivačních kosatců, které rostou kolem rybníka za ostravskou čtvrtí Martinovem. Foceno na procházce s tatínkem před pěti leti uprostřed května. Fuj, ten čas ale letí...

FOTO: Street Art

Vždycky, když chodím po světě, tak se koukám po okolí. Ale ne jen tak, aby mě nezajelo auto, ale tak, že si všímám, že tuhle někdo nechal mezi laťkami plotu vinnou skleničku, nejspíš ze včerejšího flámu, že támhle ve spáře na stěně ve výšce asi druhého patra roste trs trávy, že tenhle starý pařez má krásnou kresbu letokruhů... kdybyste viděli všechny mé "umělecké" fotky, které jsem už nacvakala, zatímco na mě někdo někde čekal se založenýma rukama podupávající špičkou nohy... Většinu věcí, co vidím, si ale můžu tak maximálně zapamatovat a vychutnat jejich krásu či atmosféru jen při daném okamžiku, protože s sebou foťák většinou netahám.

A tak jsem dnes ráno šla od doktorky a tu procházím kolem plachty, která obestírá staveniště domu v rekonstrukci. Ta platcha je celá počmáraná různými sprejerskými tagy, ovšem dohromady vytvářejí nádherný obraz, který mi připomíná Josého Miróa. Hm, škoda, že s sebou nemám foťák. Ujdu dalších deset, patnáct metrů, a tu mi bleskne hlavou: "Ale počkat, vždyť já foťák vlastně mám!" Vždyť jsem od Ježíška před dvěma týdny dostala nový telefon s foťákem... Takže lovím telefon, zmrzlými prsty se snažím přesvědčit dotekovou obrazovku, že ty kusy ledu jsou opravdu prsty a má vnímat, a fotím. Poprvé jsem použila svůj nový foťáko-telefon a jsem nadšená.

Na následujících fotkách se mi podařilo zachytit pomíjivou krásu nechtěného - když jeden sprejer cáká svůj podpis přes podpis někoho jiného, určitě nepřemýšlí nad tím, jak to bude ve výsledku vypadat. Tady se to autorům ale opravdu povedlo. Mrkněte se sami.

 

Tak jak se vám líbí? 

Krása z kuchyně aneb hraj si trochu s tím jídlem!

Tuhle jsem četla článek od eM, kde píše, co bychom ve složení krémů a vůbec kosmetické péče měli chtít najít (protože to, co bychom tam nechtěli chtít najít, už psala dřív a dá se to najít mnohem snáz, než to, co chceme). A pak jsem u Míši četla článek o hydratačním krému, kde použila ovesný extrakt, a následnou diskuzi, kde se skoro všichni ozvali, že to zní skvěle, ale nemůžou pořád kupovat nové a nové věci. A to mě přivedlo k tomu, že jsem se rozhodla se s vámi všemi podělit o tom, že není třeba kupovat drahé krémy, kupovat suroviny do nich, abychom si je doma mohli uvařit, ale že mnohé věci nabízí přímo naše kuchyně, zvlášť něco tak obyčejného, jako jsou ovesné vločky.

Celé moje zkoumání jídla, co se dá krom do pusy plácnout i na obličej, začalo, když jsem si hledala nějaké informace o oil cleansing method neboli o metodě mytí obličeje oleji. Zrovna se seběhlo několik různých situací, které dokážou zamávat s každou pletí - hormony, přesun do pouště s průměrnou vlhkostí vzduchu snad ani ne 10 % a nepříliš dobrý krém. A moje pleť samozřejmě začala prostestovat, seč jí silý stačily, a to, že můj milý prohlásil, že je rád, že má doma takovou žubrienku, mě nijak neutěšilo. Byla jsem obsypaná víc, než kdykoliv v pubertě. A proto jsem se rozhodla, že zkusím teda nějakou tu přírodu, když už nic jiného nepomáhá. A jak jsem googlila, narazila jsem na blog skvělé a jedinečné Leslie - Crunchy Betty, you have food on your face. A já se začetla... Je psaný extrémně čtivě, takže všem, co vládnou angličtinou vřele doporučuju. Píše právě o tom, jak v péči o pleť využívat věci, co najdete v kuchyni. Mimo jiné.

Já nikdy nebyla ten typ, který by pleti věnoval o moc víc času, než zběžné umytí a namazání nejlevnějším krémem. Pleťovou masku jsem na obličeji neměla vůbec nikdy. A pak si přijde Leslie, která tvrdí, že maska z ovesných vloček a jogurtu je tak skvělá, že jedinou věc, kterou nedokáže (a to jen možná), je napsat za vás test z matiky. A protože testy z matiky jsem za sebe vždycky psala sama, ale ten zbytek... rozhodla jsem se ji zkusit. Můj milý na mě sice koukal trochu podezřívavě, ale usoudil, že existují i horší druhy šílenství, tak mě nechal být a ani se mi moc nesmál. Jen tak trošičku. A ta maska mi změnila život (trochu toho patosu je potřeba zahrnout).

Maska, co mi změnila život
je maska, která je snad nejjednodušší na celém světě. A funguje. Hned po prvním použití se mi zázračně zlepšila pleť (tohle berte s rezervou, ono když několik mesíců bojujete s novými a novými armádami pupínků, které se pomalu ani nestíhají zahojit a hned na jejich místo nastupují jiné, tak i to, že vám přes noc nic nového nepřibude, považujete za zázrak). A po dalších dvou použitích jsem skoro začínala vypadat i jako člověk aspoň přibližně mého věku. A tak jsem začala zkoumat, co všechno mi kuchyň nabízí. A patlat si to na obličej. A teď jsem tady, pupínky se objevují jen výjimečně (pořád to je velmi relativní pojem) a vařím si vlastní krémy (zatím jen jeden, ale další várka už je naplánovaná).

A teď už bez dalších řečí recept na Zklidňující a extrémně hydratační ovesno-jogutovou masku - jednodušší to snad ani být nemůže.

Potřebujete:

• ovesné vločky
• jogurt (jogurtové mléko, plnotučné mléko, kefír, acidofilní mléko... co kdo chcete)

A to je z přísad vše.

Vločky roz... hm, jaké slovo použít... rozšmelcujete? Rozmixujete? Rozdrtíte? No, jedno z toho si vyberte a udělejte to. Výsledkem je téměř ovesná mouka, ale nějaké větší kousky ničemu nevadí.

Začnete s celými ovesnými vločkami.

A skončíte se skoro ovesno-vločkovou moukou.

Já si takhle připravila několik lžic ovesných vloček a nasypala je do skleničky od přesnídávky, protože je používám celkem často a nechce se mi pokaždé vytahovat "food processor" (vážně bych se měla naučit česky, ovšem holt některé termíny znám jen v angličtině, kde jsem se s nimi setkala poprvé) pro jednu čajovou lžičku vloček.

Ke lžičce pomletých vloček přidejte třeba acidofilní mléko. Nebo jogurt. Nebo vlastně cokoliv jiného.

A teď už jen smícháte jednu čajovou lžičku rozemletých (aaa, to bude to správné slovo, co jsem hledala v minulém odstavci) ovesných vloček a mléčného výrobku dle svého výběru přidáte tak, aby maska nebyla moc řídká, ani hustá. Tak rámcově asi dvě lžičky jogurtu, nebo lžičku a půl kefírového mléka. Nechte trochu odstát, aby vločky nasály vlhkost (já osobně praktikuju v podstatě jen než-dojdu-z-kuchyně-do-koupelny, a připadá mi, že to stačí).

Hm, dost nefotogenická maska - přijde naplácat na tvář.

A teď už jen nanést v co největší vrstvě na obličej a nechat být tak dlouho, než maska zaschne, nebo než vás to přestane bavit. Tak asi 10 až 20 minut. Při smívání trochu masírujte obličej pro extra pocit, že trochu peelingujete. Podle toho, jak mastnou nebo suchou máte pleť, namažte krémem, nebo nechte být.

A to je vše. Rychlé. Jednoduché. Levné. Účinné.

Tam, kde máte pleť extrémně žíznivou, se vám jogurt prakticky celý vsákne a na obličeji ho pak neuvidíte. To se mi stalo při prvním použití - na obličeji mi zůstaly vlastně jen ty vločky. Při dalších použitích už to bylo lepší a lepší - tedy zůstávalo mi na obličeji víc a víc jogurtu, protože už můj obličej nebyl tak dehydrovaný. No, a protože už teď je to tak dlouhé, že se to nechce číst ani mně, tak vysvětlení, co dalšího ta maska umí a jak to dokáže, si nechám na příště. Kdo dočetl až sem, si uznale poplácá po rameni.

Vařila myšička kašičku... tedy - Kerridaenn krém

Ale na zeleném rendlíčku ano.

S doma dělanými krémy se teď v české blogosféře roztrhl pytel. Celé to odstartovala Michaela z blogu Kiss a bee, která tak asi půl roku píše o doma vyráběné kosmetice. A po té, co napsala o krému na obličej, se články inspirované tím jejím začaly rojit (jako včely). Z toho vyplývá, že tenhle článek je jen dalším z mnoha. Na mou obranu jsem dělání vlastního krému plánovala už dlouho a Míšin blog jsem objevila až před čtrnácti dny (ale pročetla jsem ho celý, to zas jo). Pokud vás tematika domácí kosmetiky zajímá, určitě k ní na blog mrkněte.

Na začátek je dobré odpovědět na klíčovou otázku - proč bych se proboha jako měla patlat s vlastním krémem, když stačí dojít do nejbližší drogerie a z přeplněného regálu si jeden vybrat? Vnucují se odpovědi typu - krém bude bez chemických fujtajblíků, bude naopak plný všemožných príma věcí, za které vám váš obličej poděkuje, ve výsledku je to levnější než z drogerie, ukážeme zlým korporacím, zač je toho loket... Ano, ano, to vše je pravda (až na to poslední, protože proč bychom si tady měli lámat hlavu se zlými korporacemi, to nechme koňovi, ten ji má větší). Ale ten nejdůležitější důvod, proč se patlat (s) vlastním krémem je - protože je to zábava! Je to legrace dívat se, jak krém vzniká, je radost se mazat krémem, který ještě před chvílí byl hromada věcí v jednotlivých lahvičkách. A proč se mazat obyčejným krémem, když můžu používat Ten Můj. Takže vás teď zvu k jednomu všednodennímu podvečeru, kdy jsme s kamarádkou ukuchtily náš první krém na obličej. Hodně jsme povídaly, dost jsme se smály a naše dávno ukryté alchymistické dušičky se nadšeně vydraly na povrch. Zkuste to s námi!

Tohle je výsledný krém - mínus týdenní dávka přesunutá do menšího kalíšku, který bydlí v koupelně a ne v ledničce.

Budete potřebovat:
zelený rendlík
nějaký hrnec, který je větší než zelený rendlík (a hlavně hlubší, tak akorát, aby dohromady tvořily skvělou dvojku na vodní lázeň)
jednu či více polévkových lžic (záleží na šikovnosti a schopnosti neopatlat si celou lžíci při prvním použití)
jednu či více čajových lžiček (platí totéž co u těch polévkových)
špejli (asi není třeba, ale čím víc nádobí, tím lepší alchymie)
štamprdli (stačí jedna - nejspíš, aspoň nám stačila)
ruční šlehač
nádobu na šlehání (absolutně není třeba, ale čím víc nádobí...)
skleničku na krém (možno použít i neskleničku, například plastovou krémovku z lékárny)
rychlovarnou konvici (pokud dobře zvládáte organizaci kuchyně, není třeba)
myčku na nádobí (nemusí to být nutně stroj... ;) )

A ze surovin je potřeba:
vodka (dá se ideálně kombinovat s tím výše zmíněným panákem, ale v tom případě doporučuji zvýšit jejich počet z jednoho kusu)
včelí vosk
bambucké máslo
oleje (my použily avokádový, konopný a rakytníkový)
voda
gel z aloe vera
glycerin
vitamín E
vitamín C
extrakt z  grepových jader
případně esenciální olej (v našem případě levandule)

Veškeré ingredience, které jsme při výrobě použily. Vypadá to jako velká spousta, ale není.

Proces výroby jsem pro samé povídání a zvědavé pečlivé kontrolování průběžných výsledků nenafotila, ale nezoufejte, u Míši to máte podrobně. Čistého času nám výroba toho krému zabrala asi půl hodiny, ale šaškování kolem výběru nádobí, organizace kuchyně tak, aby se dopeklo domácí müsli a uvařila večeře současně s krémem, a průběžné zakecávání nám to natáhlo asi na dvě hodiny. Každopádně věřím tomu, že příště už nám to půjde rychleji (pokud se nezakecáme, ehm).

Začaly jsme tím, že jsme všechny kovové nástroje 10 minut vyvařily, věci, které jsme si netroufly vařit, jsme vypláchly vroucí vodou a vodkou. Skleničky na krém jsme vyvařily i vypláchly vodkou. Může se to zdát nadbytečné, ale když se dělá krém s vodou (tedy ne pouze olejový), je mnohem větší riziko, že se v něm bude dařit bakteriím, takže je lepší jich už ze začátku dostat do krému co nejméně. Ale nejsme v laboratoři, takže si nedělám iluze o tom, že by tam žádné nebyly. Proto jsou mezi surovinami hned čtyři položky, které mají mít antibakteriální účinky - vitamín C, extrakt z grepových jader, esenciální olej (nejlépe působí tea tree nebo rozmarýna) a částečně i ten glycerin.

A postup? Velmi jednoduchý:
Ve vodní lázni složené ze zeleného rendlíku a většího hrnce jsme postupně rozpustily 7,5 gramu strouhaného včelího vosku (měly jsme z lékárny 15g a daly půlku, proto vím, kolik těch gramů bylo), dvě lžíce bambuckého másla, lžíci avokádového oleje, třičtvrtě lžíce rakytníkového oleje a půl lžíce konopného oleje. Mezitím jsme v převařené, stále ještě horké vodě rozpustily na špičku rukojeti lžičky (to je ale blbá jednotka, co? Mrkněte se na fotku, bude to jasnější) vitamínu C, extraktu z grepových jader (pokud máte tekutý, tak prostě pár kapek), vitamínu E a asi tři větší kapky glycerinu dávkované pomocí špejle. Vodovou část jsme přilily k olejové části a důkladně promíchaly. Výslednou směs jsme přelily do šlehací nádoby, ale vy ji úplně klidně můžete nechat v zeleném rendlíku. Po té, co máselno-vosko-olejovo-vodová směs vychladla tak, že už se při zaklechtání s nádobou nic nepohlone, ale pořád ještě byla dostatečně měkká (asi tak 10 minut), přišel čas na přidání dvou vrchovatých lžic aloe vera a 15 kapek esenciálního oleje. A důkladně zašlehat. A to je vše, teď už jen přendat do připravené skleničky/krabičky a krém je připravený k používání. Z uvedeného množství jsme dostaly necelých 100 ml krému, tedy dvě běžná drogerková balení.

Na špičku rukojeti lžičky...

Pár důležitých poznámek pod čarou:

• esenciální oleje přidávejte opravdu až po vychladnutí, aby si zachovaly co nejvíc účinných látek. Pokud nebudete krém šlehat, přidávejte EO těsně po sundání ze zdroje tepla.
• aby se olej dobře spojil s vodou, je potřeba, aby ta voda měla přibližně stejnou teplotu. Jinak se to spojí taky, ale bude vás to stát mnohem víc míchání a nervů.
• glycerin přidávejte jen do krémů, ve kterých je nějaká voda, a vždy jen pár kapek (jeho množství by nemělo přesáhnout 2-5%). Když je ho víc, začne vysušovat.
• kromě položek, které se přidávají v řádu desetin gramu a mililitru, se vůbec nemusíte řídt žádnými přesnými množství olejů, másel, vosků, vody, aloe. Hrajte si, zkoušejte, jediný limit je to, aby vám výsledná konzistence seděla - my už třeba s kamarádkou víme, že přístě zkusíme více olejů a vody a méně vosku, aby byl ten krém o něco lehčí. Suroviny klidně dávkujte "bajvoko".
• bambucké máslo by se nemělo zahřívat dlouho, spíš by se mělo jen roztavit a hned stáhnout ze zdroje tepla. Jinak riskujete, že vytvoří drobné hrudky. Vážně. Máme je tam. Ničemu sice nevadí, při mazání se v pohodě a bez problémů rozpustí, ale proč se jim nevyhnout. Takže nejdřív rozpusťte vosk s oleji a až na poslední chvíli přidejte rozpustit bambucké máslo a hned po jeho rozpuštění vlijte vodu. Míchejte už mimo plotýnku. S tímto souvisí i bod následující:
• nenechte vodu ve vodní lázni vařit, vosk i máslo se v pohodě rozpouštějí při nižších teplotách. Bohatě stačí, když má voda něco přes 80°C (číslo vyčteno z knížky). Poznáte tak, že vosk i máslo tají, ale voda ještě nevaří. Jasné, ne?
• pokud vám vnitřní nádoba leží dnem na té vnější, je zbytečné přidávat tu vodu kolem, protože to už nebude vodní lázeň. Při vodní lázni chceme dosáhnout toho, že je vnitřní nádoba ohřívána opravdu jen tou vodou.
• rakytníkový olej je hyper-super-ultra skvělý a báječný a výživný... ale je oranžový. A výsledný krém barví. Ne moc, relativně rychle se to vstřebá a pokud používáte make-up, je to úplně jedno. Ale bledule, co chodí bez make-upu, by to měly zvážit.

Tak a to je vše. Jako vždy jsem se strašně rozkecala, ale snad to má hlavu a patu. A jako rozloučení se mi sem neodbytně cpe anglické - Have fun!