Jak jste si všimli, dala jsem si malou blogo-pauzu (i když uznávám, že s mou frekvencí vkládání článků jste si ani moc všimnout nemuseli). Kdo by byl zvědavý, co se dělo v mezičase, tak jsem si hodně četla (to vám byla nádhera, tolik jsem toho nepřečetla snad od střední), hodně se rozčilovala nad politikou, abych zase ve svém politicky-uvědomělém-ignoračním cyklu přešla do fáze ignorace okolního světa, protože politika škodí zdraví, upekla jsem svůj první koláč (všechna skromnost stranou - byl výborný), naučila se základy argentinského tanga, s kamarádkou uvařila krém 1.1, opět se mi za celý rok podařilo nezestárnout ani o den (ať si kalendář říká, co chce) a začala poznávat vesnice v okolí Brna. Prostě poměrně dost příjemně strávený čas.
A teď už jsem zpátky, pokusím se aspoň občas něco sepsat, ať se mých věrných deset čtenářů nenudí příliš. Vyvstává však otázka - o čem si vlastně tady na blogu přejete číst? Chcete víc cestovat? Patlat si víc jídla na obličej (což vřele doporučuju, protože je to po všech směrech príma)? Číst mé báječné a jedinečné postřehy? Je vám to upřímně jedno? Ne, že bych teda pak psala jen o jednom tématu, ale mohla bych zvážit vaše přání a o některých věcech třeba psát častěji než o jiných...
A protože se těším na jaro, ač je tu s námi v podstatě od ledna, tak vám sem dávám pár motivačních kosatců, které rostou kolem rybníka za ostravskou čtvrtí Martinovem. Foceno na procházce s tatínkem před pěti leti uprostřed května. Fuj, ten čas ale letí...
