Top 3 písně

Dneska jen takový rychlopříspěvěk, ke kterému mě inspirovalo včerejší bloudění autem. Bloudění bylo zajímavé po všech stránkách, ale dnes se zmíním jen o té hudební. Abych to nějak uvedla, tak já teda rádio sama od sebe neposlouchám vůbec, protože mě hrozně rozčilují nuceně vtipné průpovídky libovolných moderátorů na kterémkoliv rádiu, ale v autě se mu nevyhnu. Naštěstí si můj milý k řízení pouští zvukovou kulisu jen na delší tratě, které já zase pro změnu prospím, takže jsem ušetřena. A jelikož tu vetšinou spíš jen popojíždíme než jezdíme, tak rádio neposloucháme ani tady. Zatím jsme měli rádio puštěné asi jen třikrát, když jsme jeli někam dál. Jako třeba do Sedony, na letiště vyměnit auto nebo při cestě na Squaw Peak, když jsme minuli tu správnou odbočku a skončili na druhém konci Phoenixu... ale to je jiný příběh, který vám povyprávím, až bude víc času.

Sedona

Dnes vás trochu zahltím fotkami, protože jsme se v sobotu vydali s pár kolegy na výlet do blízkého parku Sedona. No, blízkého, v americkém měřítku je to co by kamenem dohodil. Ve skutečnosti je to něco k devadesáti mílím, cesta nám trvala něco přes hodinu, protože se jede převážně po dálnici. Sedona je skalní oblast, která nejspíš vznikla vodní erozí v náhorní plošině, která kdysi nejspíš byla mořským dnem. Slovo nejspíš tu používám proto, že to jsou jen moje dohady - jsem totiž líná sobě i vám hledat bližší informace. Takže si je buď najděte sami, nebo si podle fotek udělejte vlastní představu.

Jet lag

Doneslo se ke mně, že už někteří z vás mají pocit, že to tady zanedbávám. Takže se omlouvám všem věrným čtenářům, kteří napjatě očekávají další článek, za zbytečném napínání. Ale musím vás znovu upozornit, že to tady bude přibývat naprosto nepravidelně, nové příspěvky se budou objevovat čistě podle příznivé konstelace hvězd, dostatku času, nálady a inspirace. A na jakékoliv reklamace nebude brán zřetel.

A teď pár slov k důvodu, proč tu bylo delší dobu ticho po pěšině. Jak napovídá nadpis, tak mě zcela a úplně dostal jet lag neboli časový posun. Ačkoliv jsem při minulé služebce neměla problém a prakticky hned druhý den jsem byla v pohodě, tentokrát mě devět hodin navíc v jediném dni úplně rozhodilo. Takže jsem spala a spala a spolu se mnou spal i tento blog. Většina lidí na jet lag reaguje tak, že se prostě vzbudí příliš brzo a pak stejně brzo i usíná (aspoň pokud cestují na západ), ale já, díky tomu že jsem schopná spát do pozdních dopoledních nebo klidně i do brzkých odpoledních hodin, jsem se nebudila nijak zásadně brzo, jen jsem dodržela to brzké usínání. Když navíc pracujete v místnosti bez oken a nezměníte si systémový čas na počítači, tak se není co divit, že vám ve dvě v noci padají víčka, ačkoliv je vlastně teprv pět odpoledne, no ne? Navíc když i těch pár oken, co se tam nacházejí je záludně tónovaných... ale o tom zase jindy. Naše pracovní místo totiž rozhodně stojí za větší pozornost.

Nebudu se tady dnes zbytečně vykecávat, protože už se zase pomalu začínám shánět po sirkách do očí, takže to jen tak shrnu - cesta byla dlouhá, ale ve své podstatě pohodlná, během dne nás potkalo několik malých nepříjemností, které nám ale dohromady celkem zkazily den. Teď zpětně už ale téměř nestojí za řeč. Navíc jsme si oba s mým milým stihli postěžovat doma, dokud ta všechna drobná bezpráví byla v čerstvé paměti. Hotel je podstatně méně luxusní než Homewood by Hilton, ale to se dalo dost čekat. Jediné, co mě trochu vykolejilo, bylo, že to bylo poprvé, kdy jsem po příjezdu na hotel měla silné a nepřemožitelné nutkání tam nejdřív uklidit. Ale teď už tu máme celkem zabydleno, takže vše zapomenuto. Máme už nacvakáno celkem dost fotek, ale ty musejí počkat, dokud nenajdeme čtečku karet, pak se s vámi o některé z nich podělím. A to je pro dnešek vše. Dobrou noc. Tedy vlastně dobré sobotní ráno vám všem. A já jdu spát.

Trocha předodletového stresu

Minulý pátek jsem dostala vyčiněno, že se málo stresuju odletem a že to pak za mne musí oddřít ostatní. Samotnou by mě to nenapadlo, ale musím říct, že slova mě zasáhla a já šla do sebe. Chvilku jsem přemýšlela nad tím, čím by bylo nejvhodnější se trochu vyděsit, ale nakonec jsem se rozhodla nechat věcem volný průběh, že se určitě samo něco vyvrbí. A bylo to moudré rozhodnutí.

Včera večer to celé začalo - člověk se tak poklidně chystá na spaní, ale do vědomí se mu pomalu vkrádá takový podivný zvuk... Ovšem v nepříliš dobře zvukově izolovaném domě to nechá plavat, protože nemůže prostě vnímat všechno. Chvíli jsem tedy se tvářila, že nic neslyším, ale jen do chvíle, kdy mi můj milý zneklidněně povídá: "Tady mňouká nějaká kočka!"* Samozřejmě jsem oponovala, protože jak známo, kočky tak nahlas nemňoukají. Zato mimina klidně křičí usilnovně a nahlas a u toho zlomyslně napodobují mňoukání. S klidem jsem to tedy svedla na sousedovic dítko. Trochu mě mátlo, že to chvílemi znělo jako páv, ale takhle navečer už všechno svádím na slyšiny. Rozhodně to ale do mne zaselo nějaké drobné podezření.

A taky ano, hned ráno se mi do ještě spánkem zatemnělého mozku znovu vkradl ten zvuk. Vyletěla jsem z koupelny (díky nějakému podivnému řízení osudu jsou v našem domě cizí zvuky nejlépe slyšet v koupelně) a se slovy: "Ona je to vážně nějaká kočka!" jsem zaútočila na to mé rozespalé stvoření, které ještě ani mžourat pomalu nezačlo. Hlavou mi začalo šrotovat, co se takové ubohé kočce musí dít, že mňouká tak nahlas a tak vytrvale. Zapomněl někdo obstarat svou kočičku před odjezdem na dovolenou? Stalo se někomu něco a v bezvědomí leží někde v bytě a jen jeho statečný domází mazlíček se na něj snaží upozornit? Zaklínila se ta kočka někde? Začala jsem přemýšlet, co řeknu lidem na 112, abych ze sebe neudělala úplného blázna. Začala jsem přemýšlet, jestli existuje veterinární záchranka. Začala jsem přemýšlet, jak se dostanu do práce, když zůstanu doma řešit ubohé zvířátko a autobusy pak přestanou jezdit. Celé vstávání jsem absolvovala zcela nepřítomně. Můj milý mezitím dvakrát vyběhl na chodbu, aby lokalizoval, ze kterého bytu se to mňoukání ozývá. Prostě úplné drama. Byt byl úspěšně lokalizován, konečně odbilo sedm (teda neodbilo, jen se změnila čísla na displeji mobilu), kterýžto čas jsem vyhodnotila jako použitelnou hranici pro obtěžování sousedů, a odvážně jsem se vydala ke zdroji nouzového volání.

Po zazvonění - jen testovací, je mi jasné, že bezvědomý nebo nepohyblivý člověk, ani žádná kočka mi neotevřou, ale co kdyby že - začal štěkat pes a po dalších asi dvou minutách mi otevřela velice rozespalá paní, která vypadala na to, že ona má rozhodně jinou představu o tom, co je vhodná časová hranice k obtěžování sousedů. A jak to dopadlo? No ano, vydala jsem se zachraňovat mrouskající kočku. Takže tak.

Každopádně, stresovala jsem kolem toho celkem hodně, klidně se zeptejte mého milého, bylo to před odletem, tedy to pasuji na předodletové stresování. Takže si můžu klidně odfajfknout jednu z položek na seznamu činností nutných stihnout před odletem a poklidně se dobalit a odletět.

Schválně se přiznejte, kdo z vás správně tipnul, že se to ubohé zvířátko jen mrouská?

*Ano vím, že české uvozovky začínají dole, ale moje klávesnice jaksi postrádá české nálepky, takže i ta diakritika mi dělá problém, natož abych hledala speciální znaky. Musela jsem zmáčkout systematicky nejmíň deset kláves, než jsem našla aspoň tyto, takže berte, nebo nechte být.

Začínáme...

Uf, tak jsem konečně tady. Od rozhodnutí k realizaci to zabralo jen něco málo přes půl roku, takže na mě celkem rychlovka. Trochu se navíc můžu utěšovat tím, že se důvod pro založení, tedy odjezd na dlouhodobou služebku, tak nějak odkládal, průběžně ztrácel v mlze a vykukoval vždy jen tak, aby mě udržel ve stálé pozornosti, ale neslíbil ani o trochu víc, než musel. Ale teď, cha, letenka v kapse... teda zatím v počítači, ale nic, co by nespravila tiskárna, že... hotel zarezervovaný, takže v sobotu tradáááá a letíme. Letíme vstříc teplým zítřkům. Vstříc nekonečnému slunci. Nekonečnému suchu. Rozžhavenému písku a betonu. Kaktusům vyšším, než jsem já. Listnatým stromům, které rostou bez listí. Vstříc místu, kde tráva roste jen kolem nejdražších hotelů a na dokonalých golfových hřištích. Místu, kde s lidmi ve vzájemné úctě a respektu žijí chřestýši a škorpioni. A určitě vstříc mnohým dalším věcem, které teď nedokážu ani odhadnout. A o tom všem a určitě i o mnohem více věcech tu budu psát. Snad. Pokud mi to vydrží. Známe svoje lidi.

A co dál? No, to se teprv uvidí. Takže nepřelaďujte na jiné frekvence a počkejte na pokračování.

Vaše Kerridaenn