Kerridaenn a kyselé hrozny, které nakonec byly sladké

Znáte tu bajku o lišákovi, který nedosáhl na nejvyšší hrozny a tak si, aby si ospravedlnil nedostatek snahy, řekl, že co, že stejně jsou určitě kyselé? A to se přesně stalo mě.

To jsme takhle s mým milým jeli do Grand Canyonu, což znamená, že jsme vyjížděli opravdu brzo ráno, abychom stihli i něco jiného než cestu tam a zase zpátky. Brzo ráno je tak asi půl čtvrté ráno, to jen abychom si sesynchronizovali názor na to, co je brzo ráno. V mém pojetí času to spadá do Pratchettovské definice - bylo tak brzo ráno, že bylo brzo ráno i na to, aby bylo brzo ráno. Takže já jsem tradičně usnula prakticky hned, jak jsme vyjeli (ale to dělám bez ohledu na denní dobu, takže to asi nemělo smysl zmiňovat, jenže ten Pratchett se sem vyloženě hodil). A najednou se vzbudím, když můj milý brzdí se slovy: "Jestli si nedám kafe, tak za tím volantem usnu." Sjeli jsme tedy na nejbližší benzínku, ač na benzínkách mívají povětšinou kávové patoky, které jako patoky rozliším i já, což znamená, že to musí být opravdu hrůza. Naštěstí jsem si všimla, že přes cestu na nás mrká Starbucks, i usoudila jsem, že bych měla ocenit odhodlání a výkon svého báječného řidiče aspoň slušným kafem k pití.

Vešli jsme do liduprázdného Strarbucksu, který byl překvapivě otevřený i před šestou ráno, a zatímco můj milý si vybíral kafe, já koukala po doplňkovém zboží sestávajícího z hrnků, hrnečků, kafe všech tvarů a velikostí (nebo to byly hrnky a hrnečky všech tvarů a velikostí a kafe a kafíčko? To už nevím. Však jsem říkala, že bylo brzo ráno). No každopádně mě tam zaujal jeden hrneček, který na mě vysloveně mrkal. Ale mé sice rozespalé, nicméně aspoň občas praktické já (které je zvyklé bojovat s touhou koupit hrneček) usoudilo, že deset dolarů plus daň je zbytečně hodně za Starbucksový hrneček a navíc v kufru beztak není místo... Tak jsem se rozhodla, že si ten hrneček nekoupím. Aby teda ale aspoň dějiny zaznamenaly, že jsem byla tak šikovná, že jsem si ten hrneček nekoupila, ukázala jsem ho svému milému. Ovšem můj milý zklamal na celé čáře, protože téměř okamžitě začal mé rozhodnutí podrývat. A že prý proč bych ho jako nekupovala a podobné kacířské řeči vedl. Byla jsem ale ve svém rozhodnutí odhodlána setrvat, takže jsme ze Starbucksu odjížděli bez hrnečku. Ovšem se zasetým semínkem chtíče.

A to malé semínko si tak v klidu a temnu jednoho z koutků mé duše tak nesměle klíčilo a rostlo a sílilo, až jsem najednou z ničeho nic prohlásila, že se musíme stavit v některém ze Starbucksů, že si ten hrneček kupuju. A můj milý se najednou tvářil překvapeně, o jakém hrnečku to jako mluvím a proč ho chci kupovat. No, úplné neviňátko, vážně. A tak jsme šli. Šli jsme do jednoho Starbucksu a tam nic. I vydali jsme se do druhého a tam taky nic. Nakonec jsem ve třetím pochopila, že limitky se jmenují limitky od slova limit. A začala smutnit. Tu můj milý navrhl řešení: "Použij internet." on pravil. A já se srdcem plesajícím nadějí jsem zasedla k počítači, do Googlu zadala klíčové slovo Starbucks a ihned klikala na oficiální stránku, abych okamžitě pochopila marnost svého činění. Limitovaná edice. Nemožno koupit. Ale nezalekla jsem se prvotního neúspěchu a zkusila ebay. A tam hrneček, který na mě stále mrkal, byl. Ovšem nestál už deset dolarů plus daň, ale vykoukla na mě následující čísla (a pořádně se podívejte na ty hrnečky a řekněte - na vás snad nemrkají?)

Dvacet dolarů. Hm. Hledám dál.

Čtyřicet dolarů. Hm.

Aaa, sleva. Třicet dva dolary. Hm.

A dokonce dva hrnečky za padesát pět dolarů. Hm. Hm.

No nic. Stejně ten hrneček není až tak pěkný, i když na mě mrká... (Kyselé hrozny, taky je vidíte?)

A tak jsem se smířila s tím, že vlastně ani není tak hezký, jak si pamatuju. A navíc stejně - Starbucks hrneček... kde je jako nějaká originalita. No, jako uznejte.

A hrneček byl teda úspěšně smeten ze stolu do propadliště dějin. Přesně do chvíle, kdy jsme v New Yorku marně hledali nějaké veřejné záchody (z nějakého důvodu zjevně američani nesnáší světlo a nevylučují, nebo mají nějakou jinou tělesnou konstituci, že veřejné záchody nepotřebují...), až jsme objevili aspoň jeden zapadlý Starbucks, který dokonce i měl záchody (mají totiž z nějakého důvodu i kavárny bez záchodů, nepochopitelné). A tam, v rožku poličky, hned vedle fronty na záchod, byl On, mého srdce šampion. Seděl tam sám, samotinký (svého druhu) a ve slevě, za necelých sedm dolarů. Bylo nám prostě souzeno býti spolu. Všechny mé černé myšlenky na téma krásy a originality zapomenuty, omluva vyslovena a byla ruka v rukávě, tedy hrneček v krabičce a igelitce a následně v batůžku. Stejně krásný, jako když jsme se spatřili poprvé.

A tady je.

A ze zadu (všimli jste si na ebayových fotkách, že můj hrneček je vlastně ta hrneček, protože je to mořská panna?)



No, a já si pak v Brně, když jsem svou mořskou pannu úspěšně převezla domů, koupila horkou čokoládu v prášku (která samozřejmě s čokoládou nemá společného vůbec nic, ale i tak potěší, když člověk kouká z okna a vidí tam jen mlíko), protože na takové to holčičí povídání se horká čokoláda prostě hodí. Navíc je to čokoláda vtipná, bavíme se malou mořskou vílou obě, a vy můžete taky.

A tu následující si schovám na středu.

Vidíte, že čokolády je dost, tak se k nám můžete přidat ;) A malá mořská víla to na vás neřekne, vždyť je obecně dobře známo, že mořské víly jsou důvěryhodná stvoření.

Mrk.

Nepříjemní lidé ve službách? Kde?

Člověk věčně čte a slýchá, jak u nás je špatné to a ono, ale za to v zahraničí... jó, to je jiná písnička. Za hranicemi směrem za západ (jihozápad a severozápad samozřejmě také) se všichni lidé budí i usínají s písní na rtech, celý den nedělají nic jiného, než že bláznivě cení v úsměvu zuby na všechno a všechny okolo, pro každého by snesli i modré z nebe, ruka by jim upadla dříve, než by smítko upustili na ulici, a politici pracují výhradně pro blaho lidu, hotoví altruisti. Zatímco u nás jsou všichni za všech okolností nabručení a neochotní, sršící negativní energií na více než sto honů (pokud se samozřejmě nenacházejí poblíž jihozápadních, západních nebo severozápadních hranic, kde je jejich negativita omezena právě touto hranicí a dál už neproniká). Prostě v kategorii - za plotem je tráva vždy zelenější a nebe modřejší.

Mám toho procestováno celkem dost, takže nějaké poznatky k tématu bych měla, ale těmi se dnes zabývat nechci - jedovatou slinu hodím jindy. Dnes chci mluvit o tom, že když jsem teď byla za tím oceánem, všichni mi říkali - užívej si toho, jak se na tebe prodavači, číšníci a všichni lidi ve všehomíru usmívají, bude se ti zase těžko zvykat, až budeš zpátky. A musím říct, že opravdu, když jsme byli v září na otočku doma, byli jsme na oběd v naší oblíbené pizzerii a byli jsme trochu rozladění nepozorností, jež se nám od číšnice dostávala. A tak mi to vrtalo hlavou - co když je pravda, co všichni říkají? Že se obecně jako lidé k sobě chováme škaredě, jsme na sebe zlí a protivní a všichni na sebe vrčíme. Tak nějak se mi ale v hlavě ozýval nesmělý hlásek, který mi říkal, že co už nevypadám, že mi je třináct (což uznávám není až tak dlouho), se ke mně všichni chovají normálně - někteří se usmívají, někteří ne, ale zároveň na mě nejsou nijak protivní (pokud zrovna nejsem protivná já, ale to mi připadá protivná i rozkvetlá květina na louce zalité slunečním svitem, takže chápu, že je pak těžké být na mě milý/budit dojem, že jsem milý). Prostě obecně tak nějak žiju v přesvědčení, že to tady vůbec není špatné a že ve službách potkávám víceméně příjemné lidi. Pořád jsem se ale nemohla zbavit toho pocitu, že až se vrátím, zmlsaná americkým přístupem k zákazníkům, budu šeredně zklamaná a postavená před krutou realitu. Aspoň to je to, co jsem všude četla.

A pak došlo na lámání chleba. Včera ve středu, kdy jsem se poprvé vydala mezi lidi, jsem byla plná rozechvělého očekávání, jestli budu nebo nebudu smutnit po tom být zákazník za velkou louží. A ne. Zodpovědně musím prohlásit, že na mě byli všichni hodní a milí a usměvaví a to nakupování bylo úplná radost. Nejdřív jsem vběhla do prvního papírnictví, které jsem měla po cestě - chtěla jsem sehnat malou krabičku, protože se mi nechtělo svěřovat poště balíček jen v bublinkové obálce, když byl ten balíček současně příliš malý na to, abych kupovala poštovní krabici přímo na poště. Bez toho, abych se vůbec obtěžovala se aspoň rozhlédnout po prodejně, jsem hned oslovila paní prodavačku. Mile se na mě usmála, zamyslela se, prohlásila, že škoda, že jsem nepřišla jen o pár hodin dřív, že jim přišlo zboží a spoustu takových krabic a krabiček vyhodili. A že teď mají jen dárkové, které ale stojí xy Kč. A ukázala mi je. Už jsem skoro byla smířená s tím, že teda budu posílat dárkovou krabici (ostatně proč ne, balíčky jsou stejně od toho, aby dělaly radost), když v tom se paní prodavačka ozvala, že ať ještě chvíli počkám, že se zkusí podívat, jestli by přece jen něco nenašla. A stalo se pro mě něco neuvěřitelného - přišla, že má jen "tyto" krabičky, ale že jestli mi stačí, tak ty zvýrazňovače klidně vysype. Já hamižník nadšeně přikývla a rovnou si řekla o dvě. A dostala jsem je, aniž bych si v tom obchodě cokoliv koupila. Prostě jen tak, protože ty krabičky by se stejně vyhodily. Vyběhla jsem s krabičkami z obchodu a až po chvíli jsem usoudila, že asi bude přece jen lepší zkombinovat krabičky i bublinky. Tak jsem se vrátila a pořídila bublinkovou obálku, kterou mi paní prodavačka pomohla vybrat, aby nebyla ani malá, ani zbytečně velká, prostě tak akorát. A pak, když jsem čekala v řadě u pokladny, jsem sledovala, jak ta milá paní s úsměvem a ochotně pomáhala, ukazovala a radila všem možným lidem. Podle toho, jak se tam orientovala a jak pomáhala i druhé paní prodavačce, bych skoro řekla, že to mohla být paní majitelka. Kdo ví. Každopádně vím to, že odteď budu do papírnictví chodit tam. Mají tam totiž i celkem slušný výběr uměleckých potřeb. A paní prodavačku, která s úsměvem poradí. A to se počítá. (Takže brněnští - na Masarykově mezi Josefskou a Františkánskou napravo směrem do centra).

Pak jsem plynule pokračovala do zdravé výživy, kde jsem vlastně ani nic nechtěla, spíš se jen tak porozhlídnout. Čtu totiž v poslední době samou chválu na ayurvédské přípravky a že by se měly dát koupit krom internetu právě i ve zdravých výživách. Tak jsem prostě zvědavě nakoukla. A tak jsem koukala a koukala na všechno, co tam měli, hlavně teda ale na přírodní kosmetiku. Když jsem byla dostatečně vynadívaná, oslovila jsem paní prodavačku, která byla ke mně nejblíž. Ukázalo se, že právě svačí, ale i přes plnou pusu se na mě usmála (pro rýpaly mezi čtenáři - se zavřenou pusou) a pokynula mi, ať ji následuju. Hned po polknutí se mi omluvila a jala se vysvětlovat, co a jak a k čemu a zač. A to celé s úsměvem.

Třetí milou zkušenost jsem udělala na vánočních trzích, kde jsem chtěla pořídit mleté ořechy do cukroví. V jediném stánku s ořechy, co jsem objevila, ale prodávali ořechy jen celé. Což je bez mlínku trochu blbé. Ale nedala jsem se a odvážně se zeptala a dostalo se mi usměvavé odpovědi, že bohužel, že mleté ořechy by už byly moc drahé a nikdo by je nekupoval, navíc to rychleji žlukne, takže mi nepomůže. Na doplňkovou otázku - "a co mám já malá ubohá dělat nemajíc mlínek" se paní upřímně zamyslela a poslala mě ke konkurenci (kam jsem teda zatím nedošla, takže ořechy pořád nemám). A to celé probíhalo s úsměvem. Navíc na celých vánočních trzích byli jen usměvaví lidé, kteří spokojeně stáli ve frontách na svařák, turbomošt, klobásky, bramboráky a trdelníky - ono to jídlo asi uklidňuje.

A vydařený usměvavý podvečer jsem završila na poště, kde ač rušno a pošťáci a pošťačky se měli co otáčet, se na mě pan pošťák usmíval, ač jsem měla obálku, která neprolezla okýnkem, takže se musel zvednout a dojít přebrat balíček k balíčkovému okýnku, v hyper-super, kde se pokladní rovněž usmívala, a v tramvaji - teda šalině (to se asi nikdy nenaučím), kde jsem na jedno a to samé volné místo zamířila společně s jedním mladíkem - každý z jiných dveří, a ač by tam byl pravděpodobně dřív, tak po té, co si mě všimnul, mi místo s úsměvem přenechal.

Tak já vám nevím, neměla by mě v zemi plné zapšklých lidí poslat paní v papírnictví, ať si jdu, kam chci? A paní ve zdravé výživě se na mě zamračit, co si ji opovažuju rušit od svačiny? A paní u stánku mi odseknout, že ona má jen celé ořechy, copak to nevidím, a mleté ať si sháním, kde chci? A pošťák a pokladní vrhat na okolí vražedné pohledy už jen tak z principu? A mladík mě sejmout batůžkem, když smykem dosedal na sedadlo, kam jsem se chystala? Žiju prostě v nějaké usměvavé bublině?

Že by prostě jen někteří lidi tak strašně rádi hledali na naší zemi sebemenší negativa, aby ukázali, jak oni jsou světoví?

Africké umění aneb Museum of National History New York poprvé

Když jsem se vrátila z New Yorku, tak jsem vás varovala, že vás neminou fotky z muzeí, která jsme tam navštívili. A tak, zatímco všude na blozích začíná advent, já vám přináším prvních pár fotek afrického umění. Při procházení fotek jsem zjistila, že nejvíc mě zaujaly všemožné masky, ale našla jsem pro vás i pár jiných věcí. A teď už tedy nechám mluvit fotky samotné.