Kerridaenn a kyselé hrozny, které nakonec byly sladké

Znáte tu bajku o lišákovi, který nedosáhl na nejvyšší hrozny a tak si, aby si ospravedlnil nedostatek snahy, řekl, že co, že stejně jsou určitě kyselé? A to se přesně stalo mě.

To jsme takhle s mým milým jeli do Grand Canyonu, což znamená, že jsme vyjížděli opravdu brzo ráno, abychom stihli i něco jiného než cestu tam a zase zpátky. Brzo ráno je tak asi půl čtvrté ráno, to jen abychom si sesynchronizovali názor na to, co je brzo ráno. V mém pojetí času to spadá do Pratchettovské definice - bylo tak brzo ráno, že bylo brzo ráno i na to, aby bylo brzo ráno. Takže já jsem tradičně usnula prakticky hned, jak jsme vyjeli (ale to dělám bez ohledu na denní dobu, takže to asi nemělo smysl zmiňovat, jenže ten Pratchett se sem vyloženě hodil). A najednou se vzbudím, když můj milý brzdí se slovy: "Jestli si nedám kafe, tak za tím volantem usnu." Sjeli jsme tedy na nejbližší benzínku, ač na benzínkách mívají povětšinou kávové patoky, které jako patoky rozliším i já, což znamená, že to musí být opravdu hrůza. Naštěstí jsem si všimla, že přes cestu na nás mrká Starbucks, i usoudila jsem, že bych měla ocenit odhodlání a výkon svého báječného řidiče aspoň slušným kafem k pití.

Vešli jsme do liduprázdného Strarbucksu, který byl překvapivě otevřený i před šestou ráno, a zatímco můj milý si vybíral kafe, já koukala po doplňkovém zboží sestávajícího z hrnků, hrnečků, kafe všech tvarů a velikostí (nebo to byly hrnky a hrnečky všech tvarů a velikostí a kafe a kafíčko? To už nevím. Však jsem říkala, že bylo brzo ráno). No každopádně mě tam zaujal jeden hrneček, který na mě vysloveně mrkal. Ale mé sice rozespalé, nicméně aspoň občas praktické já (které je zvyklé bojovat s touhou koupit hrneček) usoudilo, že deset dolarů plus daň je zbytečně hodně za Starbucksový hrneček a navíc v kufru beztak není místo... Tak jsem se rozhodla, že si ten hrneček nekoupím. Aby teda ale aspoň dějiny zaznamenaly, že jsem byla tak šikovná, že jsem si ten hrneček nekoupila, ukázala jsem ho svému milému. Ovšem můj milý zklamal na celé čáře, protože téměř okamžitě začal mé rozhodnutí podrývat. A že prý proč bych ho jako nekupovala a podobné kacířské řeči vedl. Byla jsem ale ve svém rozhodnutí odhodlána setrvat, takže jsme ze Starbucksu odjížděli bez hrnečku. Ovšem se zasetým semínkem chtíče.

A to malé semínko si tak v klidu a temnu jednoho z koutků mé duše tak nesměle klíčilo a rostlo a sílilo, až jsem najednou z ničeho nic prohlásila, že se musíme stavit v některém ze Starbucksů, že si ten hrneček kupuju. A můj milý se najednou tvářil překvapeně, o jakém hrnečku to jako mluvím a proč ho chci kupovat. No, úplné neviňátko, vážně. A tak jsme šli. Šli jsme do jednoho Starbucksu a tam nic. I vydali jsme se do druhého a tam taky nic. Nakonec jsem ve třetím pochopila, že limitky se jmenují limitky od slova limit. A začala smutnit. Tu můj milý navrhl řešení: "Použij internet." on pravil. A já se srdcem plesajícím nadějí jsem zasedla k počítači, do Googlu zadala klíčové slovo Starbucks a ihned klikala na oficiální stránku, abych okamžitě pochopila marnost svého činění. Limitovaná edice. Nemožno koupit. Ale nezalekla jsem se prvotního neúspěchu a zkusila ebay. A tam hrneček, který na mě stále mrkal, byl. Ovšem nestál už deset dolarů plus daň, ale vykoukla na mě následující čísla (a pořádně se podívejte na ty hrnečky a řekněte - na vás snad nemrkají?)

Dvacet dolarů. Hm. Hledám dál.

Čtyřicet dolarů. Hm.

Aaa, sleva. Třicet dva dolary. Hm.

A dokonce dva hrnečky za padesát pět dolarů. Hm. Hm.

No nic. Stejně ten hrneček není až tak pěkný, i když na mě mrká... (Kyselé hrozny, taky je vidíte?)

A tak jsem se smířila s tím, že vlastně ani není tak hezký, jak si pamatuju. A navíc stejně - Starbucks hrneček... kde je jako nějaká originalita. No, jako uznejte.

A hrneček byl teda úspěšně smeten ze stolu do propadliště dějin. Přesně do chvíle, kdy jsme v New Yorku marně hledali nějaké veřejné záchody (z nějakého důvodu zjevně američani nesnáší světlo a nevylučují, nebo mají nějakou jinou tělesnou konstituci, že veřejné záchody nepotřebují...), až jsme objevili aspoň jeden zapadlý Starbucks, který dokonce i měl záchody (mají totiž z nějakého důvodu i kavárny bez záchodů, nepochopitelné). A tam, v rožku poličky, hned vedle fronty na záchod, byl On, mého srdce šampion. Seděl tam sám, samotinký (svého druhu) a ve slevě, za necelých sedm dolarů. Bylo nám prostě souzeno býti spolu. Všechny mé černé myšlenky na téma krásy a originality zapomenuty, omluva vyslovena a byla ruka v rukávě, tedy hrneček v krabičce a igelitce a následně v batůžku. Stejně krásný, jako když jsme se spatřili poprvé.

A tady je.

A ze zadu (všimli jste si na ebayových fotkách, že můj hrneček je vlastně ta hrneček, protože je to mořská panna?)



No, a já si pak v Brně, když jsem svou mořskou pannu úspěšně převezla domů, koupila horkou čokoládu v prášku (která samozřejmě s čokoládou nemá společného vůbec nic, ale i tak potěší, když člověk kouká z okna a vidí tam jen mlíko), protože na takové to holčičí povídání se horká čokoláda prostě hodí. Navíc je to čokoláda vtipná, bavíme se malou mořskou vílou obě, a vy můžete taky.

A tu následující si schovám na středu.

Vidíte, že čokolády je dost, tak se k nám můžete přidat ;) A malá mořská víla to na vás neřekne, vždyť je obecně dobře známo, že mořské víly jsou důvěryhodná stvoření.

Mrk.

Nepříjemní lidé ve službách? Kde?

Člověk věčně čte a slýchá, jak u nás je špatné to a ono, ale za to v zahraničí... jó, to je jiná písnička. Za hranicemi směrem za západ (jihozápad a severozápad samozřejmě také) se všichni lidé budí i usínají s písní na rtech, celý den nedělají nic jiného, než že bláznivě cení v úsměvu zuby na všechno a všechny okolo, pro každého by snesli i modré z nebe, ruka by jim upadla dříve, než by smítko upustili na ulici, a politici pracují výhradně pro blaho lidu, hotoví altruisti. Zatímco u nás jsou všichni za všech okolností nabručení a neochotní, sršící negativní energií na více než sto honů (pokud se samozřejmě nenacházejí poblíž jihozápadních, západních nebo severozápadních hranic, kde je jejich negativita omezena právě touto hranicí a dál už neproniká). Prostě v kategorii - za plotem je tráva vždy zelenější a nebe modřejší.

Mám toho procestováno celkem dost, takže nějaké poznatky k tématu bych měla, ale těmi se dnes zabývat nechci - jedovatou slinu hodím jindy. Dnes chci mluvit o tom, že když jsem teď byla za tím oceánem, všichni mi říkali - užívej si toho, jak se na tebe prodavači, číšníci a všichni lidi ve všehomíru usmívají, bude se ti zase těžko zvykat, až budeš zpátky. A musím říct, že opravdu, když jsme byli v září na otočku doma, byli jsme na oběd v naší oblíbené pizzerii a byli jsme trochu rozladění nepozorností, jež se nám od číšnice dostávala. A tak mi to vrtalo hlavou - co když je pravda, co všichni říkají? Že se obecně jako lidé k sobě chováme škaredě, jsme na sebe zlí a protivní a všichni na sebe vrčíme. Tak nějak se mi ale v hlavě ozýval nesmělý hlásek, který mi říkal, že co už nevypadám, že mi je třináct (což uznávám není až tak dlouho), se ke mně všichni chovají normálně - někteří se usmívají, někteří ne, ale zároveň na mě nejsou nijak protivní (pokud zrovna nejsem protivná já, ale to mi připadá protivná i rozkvetlá květina na louce zalité slunečním svitem, takže chápu, že je pak těžké být na mě milý/budit dojem, že jsem milý). Prostě obecně tak nějak žiju v přesvědčení, že to tady vůbec není špatné a že ve službách potkávám víceméně příjemné lidi. Pořád jsem se ale nemohla zbavit toho pocitu, že až se vrátím, zmlsaná americkým přístupem k zákazníkům, budu šeredně zklamaná a postavená před krutou realitu. Aspoň to je to, co jsem všude četla.

A pak došlo na lámání chleba. Včera ve středu, kdy jsem se poprvé vydala mezi lidi, jsem byla plná rozechvělého očekávání, jestli budu nebo nebudu smutnit po tom být zákazník za velkou louží. A ne. Zodpovědně musím prohlásit, že na mě byli všichni hodní a milí a usměvaví a to nakupování bylo úplná radost. Nejdřív jsem vběhla do prvního papírnictví, které jsem měla po cestě - chtěla jsem sehnat malou krabičku, protože se mi nechtělo svěřovat poště balíček jen v bublinkové obálce, když byl ten balíček současně příliš malý na to, abych kupovala poštovní krabici přímo na poště. Bez toho, abych se vůbec obtěžovala se aspoň rozhlédnout po prodejně, jsem hned oslovila paní prodavačku. Mile se na mě usmála, zamyslela se, prohlásila, že škoda, že jsem nepřišla jen o pár hodin dřív, že jim přišlo zboží a spoustu takových krabic a krabiček vyhodili. A že teď mají jen dárkové, které ale stojí xy Kč. A ukázala mi je. Už jsem skoro byla smířená s tím, že teda budu posílat dárkovou krabici (ostatně proč ne, balíčky jsou stejně od toho, aby dělaly radost), když v tom se paní prodavačka ozvala, že ať ještě chvíli počkám, že se zkusí podívat, jestli by přece jen něco nenašla. A stalo se pro mě něco neuvěřitelného - přišla, že má jen "tyto" krabičky, ale že jestli mi stačí, tak ty zvýrazňovače klidně vysype. Já hamižník nadšeně přikývla a rovnou si řekla o dvě. A dostala jsem je, aniž bych si v tom obchodě cokoliv koupila. Prostě jen tak, protože ty krabičky by se stejně vyhodily. Vyběhla jsem s krabičkami z obchodu a až po chvíli jsem usoudila, že asi bude přece jen lepší zkombinovat krabičky i bublinky. Tak jsem se vrátila a pořídila bublinkovou obálku, kterou mi paní prodavačka pomohla vybrat, aby nebyla ani malá, ani zbytečně velká, prostě tak akorát. A pak, když jsem čekala v řadě u pokladny, jsem sledovala, jak ta milá paní s úsměvem a ochotně pomáhala, ukazovala a radila všem možným lidem. Podle toho, jak se tam orientovala a jak pomáhala i druhé paní prodavačce, bych skoro řekla, že to mohla být paní majitelka. Kdo ví. Každopádně vím to, že odteď budu do papírnictví chodit tam. Mají tam totiž i celkem slušný výběr uměleckých potřeb. A paní prodavačku, která s úsměvem poradí. A to se počítá. (Takže brněnští - na Masarykově mezi Josefskou a Františkánskou napravo směrem do centra).

Pak jsem plynule pokračovala do zdravé výživy, kde jsem vlastně ani nic nechtěla, spíš se jen tak porozhlídnout. Čtu totiž v poslední době samou chválu na ayurvédské přípravky a že by se měly dát koupit krom internetu právě i ve zdravých výživách. Tak jsem prostě zvědavě nakoukla. A tak jsem koukala a koukala na všechno, co tam měli, hlavně teda ale na přírodní kosmetiku. Když jsem byla dostatečně vynadívaná, oslovila jsem paní prodavačku, která byla ke mně nejblíž. Ukázalo se, že právě svačí, ale i přes plnou pusu se na mě usmála (pro rýpaly mezi čtenáři - se zavřenou pusou) a pokynula mi, ať ji následuju. Hned po polknutí se mi omluvila a jala se vysvětlovat, co a jak a k čemu a zač. A to celé s úsměvem.

Třetí milou zkušenost jsem udělala na vánočních trzích, kde jsem chtěla pořídit mleté ořechy do cukroví. V jediném stánku s ořechy, co jsem objevila, ale prodávali ořechy jen celé. Což je bez mlínku trochu blbé. Ale nedala jsem se a odvážně se zeptala a dostalo se mi usměvavé odpovědi, že bohužel, že mleté ořechy by už byly moc drahé a nikdo by je nekupoval, navíc to rychleji žlukne, takže mi nepomůže. Na doplňkovou otázku - "a co mám já malá ubohá dělat nemajíc mlínek" se paní upřímně zamyslela a poslala mě ke konkurenci (kam jsem teda zatím nedošla, takže ořechy pořád nemám). A to celé probíhalo s úsměvem. Navíc na celých vánočních trzích byli jen usměvaví lidé, kteří spokojeně stáli ve frontách na svařák, turbomošt, klobásky, bramboráky a trdelníky - ono to jídlo asi uklidňuje.

A vydařený usměvavý podvečer jsem završila na poště, kde ač rušno a pošťáci a pošťačky se měli co otáčet, se na mě pan pošťák usmíval, ač jsem měla obálku, která neprolezla okýnkem, takže se musel zvednout a dojít přebrat balíček k balíčkovému okýnku, v hyper-super, kde se pokladní rovněž usmívala, a v tramvaji - teda šalině (to se asi nikdy nenaučím), kde jsem na jedno a to samé volné místo zamířila společně s jedním mladíkem - každý z jiných dveří, a ač by tam byl pravděpodobně dřív, tak po té, co si mě všimnul, mi místo s úsměvem přenechal.

Tak já vám nevím, neměla by mě v zemi plné zapšklých lidí poslat paní v papírnictví, ať si jdu, kam chci? A paní ve zdravé výživě se na mě zamračit, co si ji opovažuju rušit od svačiny? A paní u stánku mi odseknout, že ona má jen celé ořechy, copak to nevidím, a mleté ať si sháním, kde chci? A pošťák a pokladní vrhat na okolí vražedné pohledy už jen tak z principu? A mladík mě sejmout batůžkem, když smykem dosedal na sedadlo, kam jsem se chystala? Žiju prostě v nějaké usměvavé bublině?

Že by prostě jen někteří lidi tak strašně rádi hledali na naší zemi sebemenší negativa, aby ukázali, jak oni jsou světoví?

Africké umění aneb Museum of National History New York poprvé

Když jsem se vrátila z New Yorku, tak jsem vás varovala, že vás neminou fotky z muzeí, která jsme tam navštívili. A tak, zatímco všude na blozích začíná advent, já vám přináším prvních pár fotek afrického umění. Při procházení fotek jsem zjistila, že nejvíc mě zaujaly všemožné masky, ale našla jsem pro vás i pár jiných věcí. A teď už tedy nechám mluvit fotky samotné.

Nadšená 2 aneb Zion a Bryce Canyon

Vzpomínáte si ještě, jak jsem se z jednoho červnového výletu vrátila zcela nadšená? Já se teda vrátila nadšená ještě z mnoha jiných výletů, ale psala jsem to jen o tomto jediném. V podstatě tu mám pocit, že se nadchnu až příliš snadno. Ale zkuste si tu cestovat a sami uvidíte. Každopádně dost planých řečí, určitě už se těšíte na záplavu výletových fotek, že ano?

A dnes mám pro vás specialitu, poprvé uvidíte svou milou a jedinou Kerridaenn. Takže se pohodlně usaďte a pojďte se se mnou kochat krásami utažských národních parků.

Opět online

Uuuuf, tak ono je to už tři týdny od posledního příspěvku. To to ale letí, když se člověk dobře baví. Ale nebojte se, nezapomněla jsem na vás. To jsme si jen tak s mým milým vyjeli na dovolenou a já to pojala i jako internetový detox. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou, že bych zkusila psát příspěvěk každý večer, ale přešlo mě to hned večer číslo jedna, kdy jsme za sebou měli jenom cestu. Takže se hlásím až teď a jak je u mě zvykem, o dovolené se někdy dozvíte, pravděpodobně tak zhruba s půlročním zpožděním. A nebo se zkusím polepšit. Uvidíme.

Skrytý život mrakodrapů

Vím, že jsem vám posledně slibovala další výlet, ale ten slib byl podmíněný. Podmínka byla, že nebudu líná. A to já teda jsem. Navíc jsem vám chtěla říct něco o Los Angeles, kam jsme jeli z Las Vegas, ale nejspíš ho budu muset vynechat. Už jen pomyšlení na to, že bych se k němu měla vracet, řešit fotky a vymýšlet, co napsat, ve mně vyvolává touhu se zvednout a jít uklízet. Ne si jen tak dělat dokoliv jiného, příjemného jako číst, spát, drátovat, jíst, ale uklízet. A k uklízení já musím mít opravdu závažný důvod a rozhodně u něj nerelaxuju. Ale když uklízím, tak pak přece nemůžu začít dělat nějakou jinou nepříjemnou věc, no ne? Prostě článek o L.A. jen tak nečekejte. Místo toho vám sem dnes dám jen pár fotek, které jsem ulovila loni v Houstonu, kde jsem byla na pro-nedostatek-lepších-slov-to-označme-tak-jak-tomu-oficiálně-říkali-na-letáčcích konferenci.

Pro zvědavce aneb 10 zvědavých otázek od eM

Právě nastal okamžik, kdy se o mně něco málo dozvíte. Celé to způsobila eM, která mě nominovala na tag "pod 200". Nominovat na tag v blogosvětě znamená, že někdo čte váš blog a ještě k tomu ho zajímá váš názor nebo vaše zvyky nebo něco takového, takže chce, abyste zodpověděli nějakou sadu otázek. A protože si říkám, že by třeba něco o mně mohlo zajímat i mé další tři čtenáře (s vyloučením maminky mé a maminky mého milého), tak tady máte něco málo o mě. Jen vás musím dopředu varovat, že eM své otázky ušila na míru kosmetickým bloggerkám, tak se neděste.

Funguje to celé následovně:

1. Řekněte o sobě 10 věcí.
2. Odpovězte na 10 otázek bloggerky, která vás nominovala.
3. Vymyslete 10 otázek pro ty, které budete nominovat.
4. Nominujte 5 bloggerů, kteří mají méně než 200 čtenářů.
5. Informujte bloggery o tom, že jste je nominovali.

Takže, co mám na sebe prásknout.

Na číně u Číňanů

Máme kolegu z Taiwanu. Věděli jste, že Taiwan se vlastně jmenuje Čínská republika? A že Čína je Čínská lidová republika? To druhé asi jo, to je celkem rozšířená vědomost. To první mě překvapilo. Každopádně náš taiwanský kolega je velmi hrdý Číňan, takže jsme se od začátku pobytu dozvěděli spoustu zajímavostí z historie Číny. Převážně z oblasti toho, co všechno dala Čína světu. A když náš kolega zjistil, že chodíváme na oběd do čínské restaurace, usoudil, že nás nemůže nechat žít v nevědomosti a nechat nás říkat čínská restaurace něčemu, co má s čínskou kuchyní společnou tak akorát rýži. Takže dnes to bude o návštěvě autentické čínské restaurace.

Takže nic takovéhoto v článku nečekejte.

(web)

Zpátky ve Phoenixu

Po dvou báječných, krátkých a intenzivních týdnech jsme zpátky ve Phoenixu. Bojujeme s časovým posunem, s nepřítomností internetu doma a s návalem práce, která se zcela záhadně přes víkend přivalila, ač by měla být víceméně konstantní. Ale jsme až po okraj nabiti pozitivní energií, takže ty dva měsíce, co nám z pobytu zbývají, určitě utečou jako nic.

Za ty dva týdny jsem zvládla:

• navštívit obě babičky
• navštívit rodiče a neumrznout u nich
• dosyta se vynadívat na Ludgeřovický kostel, který je opravdu krásný
• zúčastnit se kamarádčiny svatby
• trošku se projít po horách (opravdu trošku, ušli jsme asi jen pět kilometrů, ale co chcete víc, když na hodinu a kousek utečete ze svatby)
• obdivovat krásy začínajícího podzimu na Valašsku - to je vám taková nádhera! Kdo neznáte, rychle utíkejte, ať to ještě stihnete. Ale pokud to nestihnete na podzim, nezoufejte, neváhejte a vydejte se tam kdykoliv, je tam totiž krásně furt.
• urazit svůj počítač - zjevně když nezapnete počítač přes půl roku, tak se urazí a přestane s vámi mluvit. Neměla jsem čas se s ním udobřovat, takže se s ním pak v prosinci zkusí udobřit můj milý. A když ten počítač zůstane neoblomný, budu ho muset vzít do partnerské poradny. On už je sice chudák starší, ale měnit ho ještě nechci, věřím tomu, že spolu ještě prožijeme krásná léta, takže to holt spolu budeme muset vyřešit, i kdyby měli na řadu přijít odborníci.
• vypít trochu červeného i bílého burčáku, ačkoliv vyměnit krev se mi ani zdaleka nepovedlo
• když jsme u toho alkoholu tak musím zmínit i to, že jsem si dala pořádné české čepované pivo
• potkat se s tolika lidmi, s kolika to bylo aspoň trochu možné
• dočíst knížku, kterou jsem měla rozečtenou už přes půl roku, přečíst jinou a nakousnout třetí (nakousla jsem jí do půlky, tak snad jí nečeká osud té první zmiňované)
• zjistit, že i vodovodní kohoutek má city. Ten náš z půlroční samoty upadl do deprese (v koupelně jsou dva, ty se spolu nějak zabavily, ale ten v kuchyni, to je bohužel jiný, tragický případ) a začal ronit krokodýlí slzy. Do té chvíle jsem ani netušila, kde má takový kohoutek oči. Nejdřív se snažil můj milý vyštrachat nějaká antidepresiva v domácí lékárničce, ale nevyšlo to a my museli zavolat vodovodního pana doktora. A ten měl pro nás smutnou zprávu - náš kohoutek už nikdo nikdy nerozesměje. Takže aby se chudák zbytečně netrápil, doporučil nám pořízení nového. Uznávám, není to od nás zrovna dvakrát citlivé, ale věřím tomu, že náš kohoutek už se má lépe a už ho nic netrápí. A doufám, že ten nový se za dva měsíce nezblázní. Držte mu palce.
• znovu si zvyknout na své dva obrovské monitory, které mám v práci, takže jsem dneska ve Phoenixu zažila monitorový šok
• znovu si užít náš malý rituál snídání u Star Treku, který jsme s milým ve Phoenixu přerušili. A díky jednomu dílu si osvěžit básničku, kterou nějakou dobu citovala maminka nebo bráška... už nevím, ale spíš bych asi tipla brášku. O část té básnické geniality se musím podělit:
  
  Óda na Flíčka
  Dat
  
  Ó felis catus, ty rozhodně jsi savec,
  endotermický čtyřnožec
  a od přírody dravec...
  
  Vřele doporučuju si ten díl někde sehnat a mrknout na to - je to díl ze šesté série "Únosci".
• projet se hromadnou dopravou
• vyvětrat svůj podzimní červený kabát, přesně jak jsem avizovala
• navštívit jednu moc krásnou a roztomilou slečnu, která jednou určitě bude zpěvačka - byli jsme svědky jejího tréninku hlasivek a bylo to opravdu od srdce. Jednou se od ní dozajista dočkáme velkých věcí. Teď si ale budeme muset chvíli počkat, jsou jí zatím čtyři měsíce.
• ostříhat babiččině kočce Bače drápy, aniž by kdokoliv ze zúčastněných přišel k jakékoliv úhoně
• zjistit, kdo všechno je zasnoubený, čerstvě oženěný/vdaný, kdo všechno čeká nějakého potomka, kdo všechno má nějakého čerstvého potomka (jsem právě v tom věku, kdy všichni vrstevníci provozují právě vyjmenované činnosti)
• vzpomenout si, jak báječnou mám doma pračku - pračku, do které se dá přidat aviváž, pračku, u které se dá normálně regulovat teplota a nastavit počet otáček při ždímání a která prádlo doopravdy vypere
• vzpomenout si, jaký opruz to žehlení je (aneb sušička má jisté výhody)
• projít běžný vývoj při chození na obědy do Sodexa - od nadšení z nabídky běžných jídel až po opětovné hluboké přesvědčení, že až se vrátím, tak opravdu, ale opravdu budu pravidelně vařit obědy
• utratit hromadu peněz za auto, které jen stojí v garáži (no, zatím ty peníze v podstatě utratil můj milý, ale až mi přijde v půlce měsíce výplata, tak má část bude okamžitě odvedena, takže to počítám jako peníze již zaplacené)
• podepsat nějaké milé papíry v práci
• zjistit, jaké to je, když člověku není v práci zima a má tolik světla, že je potřeba zatáhnout žaluzie
• ráno oškrábat auto, aby bylo možno vyjet
• dát si horký svařák, o který si člověk zahřívá promrzlé ruce zatímco se jde se zahraniční návštěvou projít ze Svoboďáku na Petrov a do Denisových sadů, abychom se podívali na nasvícený Špilberk - a v mém případě se smát všem ostatním, že se polili zmíněným svařákem, zatímco trnout, že se mi můj smích vymstí. Ale nevymstil, muahaha.
• jet domů rozjezdem a jít druhý den do práce... ale co, spánek se přeceňuje
• dát si pečená žebra, dobrou italskou pizzu, skvělou svíčkovou, výborné uzené, švestkové knedlíky, bedly na másle... a hromadu dalších věcí z maminčiny kuchyně
• protřídit nahromaděnou poštu
• poznat Francouze, který mluví plynně španělsky a neplynně česky. A samozřejmě francouzsky, ale to mi přišlo zbytečné zmiňovat.
• zvyknout si na středoevropskou časovou zónu
• kochat se zelení kolem - zelené stromy, zelená tráva, zelené jezírko u práce
• nekoupit si ani jednu pomádu na rty
• sbalit se, zamáčknout slzu, stihnout letadlo i přes hodinové zpoždění při cestě na letiště, v letadle zkouknout několik filmů, o kterých jsem si říkala, že bych se na ně možná i podívala, ale nestály mi za nějakou větší aktivitu, užít si turbulence nad Kanadou a USA a dojet do apartmánu, kterému teď pro nedostatek lepších slov budeme dva měsíce říkat "domů"

Kdybych si byla bývala napsala jiný než tento To Do list, tak jsem na něm určitě odškrtla všechny body a přidala k nim hromadu dalších. Doma bylo krásně a sem se mi vůbec nechtělo. Ten běžný denní shon a každodení život mi chyběl. Koukejte si nestěžovat, že tam máte zimu, že tam máte lezavo, že se lidi málo usmívají a já nevím, co jsou další běžné stížnosti. Doma je totiž doma. A já se domů těším už teď.

Vegas, bejby! Vol. 2

Tak minule jsme si pověděli něco o Las Vegas, jak ho vidí turista ve dne. To ale samozřejmě nikoho nezajímá, protože kvůli dnům se do Vegas nejezdí. To ví každý. Dnes se připravte na nekončící zástup blejskátek, svítítek, barev, tvarů a všech možných i nemožných nevkusností a klišé. Schválně. Co vás napadne pod pojmem nevkus? První věc, co se vám vloudí na mysl... Tak ta tam je. A ta druhá taky. Klidně se s vámi vsadím.

Na otočku doma

Uf, jak už jsem zmiňovala u To Do listu, jedeme na otočku domů. Měli jsme to trošičku zajímavější, protože jsme skoro do poslední chvíle nevěděli, jestli je to otočka nebo návrat. Poslední zhruba rok mám pocit, že můj zaměstnavatel si na zaměstnancích nejvíc cení flexibility. Zbytek vlastností už je jen tak pro radost.

A taky jsem zjistila, že nejspíš máme opravdu proslulé filmové pohádky. Podle všeho je sledují po celém světě a milují jejich citace. A nejoblíbenější a nejsledovanější je Pyšná princezna. Ne, že by si všichni zpívali "rozvíjej se poupátko", ani v převlečení nenutí své milované zavazovat tkaničky. Ale odevšad slyšíte "Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil."

Takže vše odvoláno, vše znovu slíbeno a v pátek letíme domů. A pak o dva týdny později zase do Phoenixu. Z toho vyplývá i má blogovací pauza - nákupy, zařizování, výlety na poslední chvíli - co kdybychom už se přece jen nevraceli. Ale nebojte se, fotek a výletů je dost, jen co se dokopu a najdu si trochu času, zase vám napíšu i něco smysluplného.

A já jdu balit a najít nějaký svetr, ať nezmrznu cestou z letiště, než se budu moct zachumlat do svého oblíbeného červeného podzimního kabátu. Už se mi v těch vedrech tady stýská.

Vegas, bejby

Jak už jsem zmiňovala dřív, Hoover Dam je jen kousek od Las Vegas. Takže když už jsme se byli podívat na tu přehradu, tak jsme si řekli, že si do Vegas odskočíme. Však víte, bylo to už jen kousek...

To Do list

Tak už se nám pomalu blíží chvíle, kdy se otočíme doma. Ještě před chvílí to bylo neskutečně daleko, ale teď už to je skoro za dveřmi. Vždycky mě znovu a znovu udiví, jak ten čas běží zcela podivně. Každý pracovní týden se zdá jako celá věčnost, ale než se člověk naděje, je zase víkend. A takhle mě zcela zaskočilo i to, že za měsíc letíme zpátky. A nemáme nakoupeno vůbec nic z toho, co jsme chtěli, protože "je přece pořád dost času, ne?"

Abych se aspoň trochu dokopala k činnosti, řekla jsem si, že si sepíšu seznam, co všechno chci udělat, a pak si z něj budu nadšeně odškrtávat. Nedávno proběhl blogy tag, ve kterém se ukázalo, že snad každá blogerka miluje takovéto seznamy, nadšeně si je píše, uspokojuje ji, když si může nějaké položky odškrtnout nebo barevně zvýraznit pořadí a co-já-vím-co-ještě. Z toho mi vyplynulo, že takové seznamy jsou nejen užitečné, ale i maximálně praktické, protože podle všeho ty blogerky stíhají asi patnáctkrát víc činností než já a ještě k tomu mají vlastní život. Přesvědčení, že si tedy ten seznam napíšu, mi vydrželo přesně do chvíle, než jsem se otočila, abych si vytáhla ze šuplíku něco na psaní.

Squaw... ehm... tedy vlastně Piestewa Peak

Malí, velcí, tlustí, tencí, mladí, staří, trénovaní, funící při každém pohybu a občas já. A to všechno v džínách, v high-tech sportovním oblečení, teplákách a tričkách, kraťasech bez trička, v polobotkách, sandálech, teniskách nebo trekových botách. Cestou na Squaw Peak potkáte všechno z toho. Squaw Peak, teda vlastně samozřejmě jsem chtěla říct Piestewa Peak (tak se totiž jmenuje) je druhý nejvyšší vrchol ve Phoenixu a šrumec je tam jako na Václaváku. Pěšinkou na vrchol proudí davy lidí tam a zpátky. Někteří i víckrát za sebou. Ve Phoenixu prostě všichni mají rádi turistiku. Nebo to aspoň tvrdí a snaží se to demonstrovat tady.

 

Čelenka - Para el deseo especial de Lupita y su hermana

Kolegyně mě poprosila, jesli bych mohla nafotit čelenku, kterou jsem si udělala, aby se její sestra mohla podívat, jestli by nechtěla taky takovou. A protože flerový obchůdek mám zavřený, zatímco jsem tady, tak dávám fotky sem.

Chlubírna

Už jsem vám tu dříve zmiňovala, že si tu chci koupit drátky a korálky. A jak zamýšlela, tak se taky stalo. A teď přišel čas se vám tady pochlubit, co jsem teda vyrobila. Bez velkých řečí a tramtár mi dovolte představit následující čtveřici.

Hoover Dam

Přehrada v místě, kde široko daleko není nic jiného než sucho, skály a kaktusy. Ohromná přehrada v úzkém hluboko zaříznutém údolí. Přehrada, která si zahrála v několik filmech. Je na hranici Arizony a Nevady, jen co by kamenem dohodil a zbytek dojel autem od Las Vegas, takže když jsme se jeden víkend do Vegas vydali, zastávka právě tady byla jasná volba.

Nový spolubydlící

Já to říkala hned, že naše současné bydlení je pro nás příliš velké - na tolik pokojů nejsme zvyklí. Občas to dokonce vypadá, že spolu hrajeme na schovku, protože vážně netušíme, za kterými dveřmi se ten druhý asi tak skrývá. Na druhou stranu je to ale klasická americká budova, což znamená, že byla postavena bleskovou rychlostí z překližky. Máme tedy duté zdi, které jsou nejspíš aspoň trochu vyplněné nějakou tepelnou izolací, protože klimatizace to horko dovnitř nepouští. Ale zvuk, to už je jiná. Ten se přítomností zdí moc omezovat nenechá a statečně je ignoruje a prochází skrz. A když příliš nahlas mluvíte o nadbytku místa, tak se vám může stát, že se k vám jednoho dne někdo přistěhuje. A tak jsme přišli ke spolubydlícímu.

Bouře

Na tom období dešťů asi něco bude. Dnes ráno, když jsme šli do práce, byly na parkovišti louže. Cestou jsme viděli krásnou duhu. A teď tu máme bouři. Nechci znít nijak pateticky, ale to, co tu ta příroda předvádí, si žádné zdrobnění nezaslouží. Není to totiž žádná obyčejná bouřka, ale opravdová, ohromná, elektrizující, nádherná Bouře. Ta by se líbila i Shakespearovi (ehm, tady jen frajeřím, že vím, že nějakou Bouři napsal, ale o čem je, to teda nemám ani páru).

San Francisco dojmy

Výlet do San Francisca jsme naplánovali hned, jak jsme se dozvěděli, že tu budeme zůstávat. A přesně od té chvíle jsem se těšila. Protože je San Francisco přes 11 hodin cesty autem daleko, tak volba padla na prodloužený víkend kolem 4. července, tedy Dne nezávislosti. O cestě a samotném městě napíšu samostatný článek, kde nebude chybět hromada fotek, jak je mým (nepříliš)dobrým zvykem. Teď se dočtete jen, jakým dojmem na mě San Francisco zapůsobilo.

Přiznám se, že jsem čekala naprostou nádheru a dokonalé okouzlení městem. Tomu mělo přispět ubytování přímo v centru centroucím, v hotelu Aida, který v roce 1912 nechal postavit tehdejší starosta, který se pak stal senátorem. Počasí vypadalo slibně - mělo být 21 stupňů, polojasno, slabý vítr. Naprostá idyla.

Prší!

Tak a je to tady. Říkali mi to. Nemůžu říct, že jsem nevěděla, že to jednou přijde. Byla jsem náležitě varována. Ale nevěřila jsem. A teď to mám. Už to přišlo. Jako pravý nevěřící Tomáš jsem si musela sáhnout. Prší. Fakt. Tady. Uprostřed pouště. Velké naducané kapky pleskají na zem. Dokonce se i přes teplotu těžce nad čtyřicet nevypaří ani na zemi. Tady máte důkaz.

San Diego II: USS Midway

Přináším vám další hromadu fotek z našeho výletu do San Diega. Po sobotním konzumu, jsme si střihli trochu zábavy z historicko-patriotického soudku. Navštívili jsme letadlovou loď USS Midway, kterou po odchodu do výslužby natrvalo ukotvili v San Diegu a udělali z ní muzeum, které nám stejně jako Sea World doporučoval úplně každý, komu jsme se o San Diegu zmínili. Obojí jsou prostě místa, která musíte vidět. Ale nutno říct, že všichni měli pravdu. USS Midway prostě musíte vidět.

Najdi pět rozdílů

Mám pro vás dnes jeden rychlý minikvíz. Jak praví nadpis - najděte v následujícíh obrázcích pět rozdílů:

Doufám, že jsem potěšila Stárnoucí blogerínu, svou zatím jedinou pravidelnou čtěnářku, která si v teplíčku libuje a jejíž blog už nějaký ten pátek čtu, takže mě její přítomnost vážně těší.

Nadšená

Jsem nadšená. Zcela a dokonale. Okouzlená, nadšená a natěšená. A ano, opakuju se. Ale když já prostě nadšená opravdu jsem!

To by pro dnešek asi stačilo, protože to mluví za vše. Ale abyste byli aspoň trochu v obraze a nebyl to jen takový výkřik do tmy, tak vám napíšu i něco víc. Koho nezajímá plané plácání, tak má dneska volno.

Květy pouště a rozbitý počítač

Mému milému se odporoučel harddisk do křemíkového nebe. Dostali jsme se do situace, kdy máme na dva lidi jeden počítač. Navíc má můj milý i některé pracovní povinnosti, které nemůže dělat na americkém počítači, protože nemá nutné programy. Takže po návratu z práce máme na můj počítač dost přetlak, ve kterém vítězí nutnost nad lenošením. Proto dnes bude jen kratičký příspěvek. I když určitě stojí za zmínku, jak si člověk neuvědomí, jak moc soukromá věc je takový počítač, dokud se o něj nemusí dělit. A to je můj milý hodně chápavý uživatel a rozhodně mi nevypíná ani nepřepíná programy ani záložky v prohlížeči. No jo, když je člověku příliš dobře, osud mu prokáže velkou službu, když ho chytne za límec a vyhodí na mráz.

San Diego I: Sea World

Jsme přestěhovaní. Nákupy jsme teda ještě nezvládli, ale jinak už bychom měli mít zařízeno snad všechno. Takže dnes máme válecí den, který jsem se rozhodla využít k protřídění fotek. Můj milý v San Diegu objevil kouzlo sekvenčního snímkování, takže náš jednovíkendový výlet uvidíte ve dvou až třech příspěvcích. Dnes tedy den první, sobota, Sea World. Připravte se na nálož fotek. Ale fakt velkou.

Pozvánka pro brňáky - Noche flamenca

Ve víru zařizování a vyřizování nemám čas třídit fotky, tak v mezičase aspoň malá pozvánka pro brňáky, lidi z blízkého okolí a lidi, kteří si rádi udělají výlet do Brna na jedinečnou příležitost - flamencový večer:

Kdybych byla v Brně, tak určitě jdu. Flamenco je úchvatné celé, Aneta je skvělá a je radost na ni pohledět. A o hudebnících nepochybuji, že budou stejně báječní, i když jsem je zatím neslyšela. 

Takže neváhejte, Pekárna má skvělou atmosféru, určitě to bude stát za to. A pak mi dejte vědět, jak se vám to líbilo.

Zůstáváme

Tak a je to tady. Po devíti měsících od doby, kdy jsme s mým milým kývli na dlouhodobou služebku v USA, naši američtí manažeři otevřeli pokladničku a krom slov "To je paráda, že tě tu budeme mít!" se nám konečně dostalo i nějakých peněz. Takže teď nejen, že tu mého milého chtějí, ale jsou ochotní za to i zaplatit. Idylka.

Teď nás čeká hromada zařizování. Musíme přebookovat letenky (z příští soboty na neurčito), najít nějaké místo k bydlení, protože hotel k dlouhodobému pobytu moc není, musíme pořešit nějaké lepší zdravotní pojištění, musíme nakoupit oblečení a boty (k velké radosti mého milého, který si nákupy přímo užívá), protože jsem ochotná chodit v jedněch botách a střídat jednu sukni s jedněmi kraťasy dva měsíce, ale dýl prostě ne. Dále musím odhlásit doma internet, protože na dva měsíce se mi to nechtělo dělat, ale do konce roku už to smysl má. Musíme vymyslet, co s naším brněnským bytem - nehledáte náhodou někdo v Brně podnájem tak nějak do prosince? Ne? No, zkusit jsem to musela.

Krom toho teda musím udělat takové drobné věci jako zavřít svůj krámek na fleru, začít zaplevelovat svůj pracovní počítač softwarem na úpravu fotek a doufat, že se mi to podaří udělat tak, aby mi nechodily výhrůžné emaily od našeho IT oddělení, že mám zaplevelený počítač nepovolenými programy a ať je koukám smazat. Musím si najít nějakou pohybovou aktivitu, ať nedopadnu jako většina populace, co se tu pohybuje na ulicích. Koupila jsem si totiž chvíli po příletu šaty na svatbu kamarádky, tak nechci riskovat, že se do nich na podzim nevejdu. A taky se musím smířit s tím, že tu strávíme léto, což znamená, že už tu teploty neklesnou pod dnešních 43°C a varování meteorologů ohledně přílišného horka vydané včera nezmizí nejbližších několik měsíců.

Pro vás to ale znamená, že vás budu nějakými výletovými fotkami zaplavovat i nadále, takže se máte na co těšit. Těšte se.

Tonto Natural Bridge

Tento krátký výlet jsme si vyhlídli v pátek večer, po té, co jsme zjistili, že původně plánovaný výlet na otočku do San Diega je čiré bláznovství. Ono totiž na mapě to v USA všechno vypadá hned vedle, měli jsme reference, že někteří kolegové tam na otočku jezdí, tak proč ne my, že? Jenže pak jsme se zeptali strýčka Googla, na jak dlouho vidí cestu, a on řekl, že to bude přes 5 hodin. Což jako pro jednoho řidiče nic moc. Můj milý se mě sice snažil přesvědčit, že jet rovně po americké dálnici zvládnu i já, ale představa, jak se řítím rychlostí kolem 150 kilometrů v hodině (to abychom splnili plán) ve stroji, který ovládá spíš mě než já jeho... No, to jsem zamítla. A myslím, že se mému milému i ulevilo. Taky strávit v autě 11 hodin znamená, že na cokoliv samotného zbývá už jen opravdu málo času. Zas takoví šílenci nejsme. Ale co s načatým víkendem? Přece se nebudeme válet, když už jsme teda tady, ne? Takže jsme vybrali Tonto Natural Bridge State Park a dobře jsme udělali.

Konec Země se blíží

Je to tady, za chvíli nám Vogoni zbourají planetu, protože stojí v cestě mezihvězdné dálnici. Takže si připravte ručníky a začněte stopovat. Zítra to totiž přijde.

Nevěříte? Tak věřte - delfíni už opustili planetu, rozloučili se a poděkovali za všechny ty ryby. Podařilo se nám je u toho vyfotit.

Tady si můžete poslechnout, jak se delfíni loučili, je to přeloženo do angličtiny.

A nezapomeňte, zítra s sebou všude noste ručník, jeden nikdy neví (co je ale jistota, je to, že zítra je Ručníkový den, více detailů a popis, proč je ručník tak skvělý najdete v angličtině tady).

A kdyby všechno selhalo, tak otočte Stopařova průvodce galaxií na úplně poslední stránku, kde se dočtete to nejdůležitější:

DO NOT PANIC!

PS: Zítra je povinný film Stopařův průvodce po Galaxii, nebo povinná četba téhož, případně je možné si to poslechnout jako rozhlasovou hru. Každopádně byste neměli vynechat.

Americké záchody tajemství zbavené

Dnes si dáme trochu zábavy z jiného soudku, aby to tu nebylo tak výletově monotematické. Navíc jsme s mým milým nafotili vážně hodně moc a vůbec tak nějak příliš fotek, takže třídění mi nějaký ten čas, který se mi teď vůbec nedostává, zabere. Takže dnes pár slov o velmi podstatné části života, kterou každý považuje za zcela samozřejmou a zbytečnou jakékoliv zmínky. Záchody.

Downtown

Předminulý víkend jsme si udělali odpočinkově-konzumně-válecí, ale abychom se necítili zbytečně provinilí z propásnuté příležitosti se někam podívat, když už jsme teda v té Americe, vyrazili jsme aspoň do centra města. Podle mých omezených zkušeností z Houstonu a Phoenixu bych řekla, že centrum jakéhokoliv amerického města se pozná snadno - vyskytují se v něm více než dvoupatrové budovy. Jinde ve městě a na předměstích se takové věci, jako patra domů, nenosí. Za to v centru jsou přímo vyžadovány a nějaké ty výškové budovy a mrakodrapy jsou nutností. Takže jsme ráno o půl dvanácté - já říkala válecí... - chytili směr běžným pohledem z okna a vyrazili. Tady jsem si teda trošičku zapřeháněla, od nás je Downtown přes kopec, takže jsme chvíli jeli naslepo, ale brzo už nám bylo jasno, že směr jsme zvolili správný.

Apache Trail, část druhá

Tak tu konečně máme pokračování. Pro připomenutí, první díl najdete tady.

Po odjezdu z Goldfield Ghost Town, jsme se vydali tou pravou Apache Trail směrem k Rooseveltově přehradě. Podle Google map to mělo být nějakých 40 mil, což znamená v podstatě kousek. Čekali jsme klikatou cestu s krásnými výhledy. To se nám bohatě splnilo, tak se připravte na záplavu fotek.

Apache Trail, část první

Minulou sobotu jsme si střihli pravý a nefalšovaný road trip. Když už jsme totiž v té Americe, tak jsme se rozhodli, že to je ideální příležitost vyzkoušet si výlet, kdy se v podstatě nehneme od auta. Volba padla na Apache Trail Scenic Drive, neboli vyhlídkovou vyjížďku po Cestě Apačů. Strýček Google nám našel takové lákavé informace jako:

• jedna z nejmalebnějších vyjížděk (je tohle slovo vůbec česky? Překlady mi nikdy nešly, zvlášť u slov, která i v bežné řeči používám v angličtině) v celé Arizoně a nejen tam
• tato dobře sjízdná cesta poskytuje neuvěřitelné výhledy na kaňony, skály, pouštní rostliny a stromy (tak těm jsem teda moc neveřila), poušť a jezera (těm teda taky ne)
• dnes je cesta mnohem lepší než před pětadvaceti lety, v hlavě mi při vzpomínce na tehdejší výlet zní slovo "zrádný"
• dříve to bývala dostavníková cesta, teď je to prý hlavní spojnice mezi Phoenixem a Rooseveltovou přehradou

a podobně. No nevydali byste se tam hned?
A jak to bylo doopravdy, čtěte dál.

Top 3 písně

Dneska jen takový rychlopříspěvěk, ke kterému mě inspirovalo včerejší bloudění autem. Bloudění bylo zajímavé po všech stránkách, ale dnes se zmíním jen o té hudební. Abych to nějak uvedla, tak já teda rádio sama od sebe neposlouchám vůbec, protože mě hrozně rozčilují nuceně vtipné průpovídky libovolných moderátorů na kterémkoliv rádiu, ale v autě se mu nevyhnu. Naštěstí si můj milý k řízení pouští zvukovou kulisu jen na delší tratě, které já zase pro změnu prospím, takže jsem ušetřena. A jelikož tu vetšinou spíš jen popojíždíme než jezdíme, tak rádio neposloucháme ani tady. Zatím jsme měli rádio puštěné asi jen třikrát, když jsme jeli někam dál. Jako třeba do Sedony, na letiště vyměnit auto nebo při cestě na Squaw Peak, když jsme minuli tu správnou odbočku a skončili na druhém konci Phoenixu... ale to je jiný příběh, který vám povyprávím, až bude víc času.

Sedona

Dnes vás trochu zahltím fotkami, protože jsme se v sobotu vydali s pár kolegy na výlet do blízkého parku Sedona. No, blízkého, v americkém měřítku je to co by kamenem dohodil. Ve skutečnosti je to něco k devadesáti mílím, cesta nám trvala něco přes hodinu, protože se jede převážně po dálnici. Sedona je skalní oblast, která nejspíš vznikla vodní erozí v náhorní plošině, která kdysi nejspíš byla mořským dnem. Slovo nejspíš tu používám proto, že to jsou jen moje dohady - jsem totiž líná sobě i vám hledat bližší informace. Takže si je buď najděte sami, nebo si podle fotek udělejte vlastní představu.

Jet lag

Doneslo se ke mně, že už někteří z vás mají pocit, že to tady zanedbávám. Takže se omlouvám všem věrným čtenářům, kteří napjatě očekávají další článek, za zbytečném napínání. Ale musím vás znovu upozornit, že to tady bude přibývat naprosto nepravidelně, nové příspěvky se budou objevovat čistě podle příznivé konstelace hvězd, dostatku času, nálady a inspirace. A na jakékoliv reklamace nebude brán zřetel.

A teď pár slov k důvodu, proč tu bylo delší dobu ticho po pěšině. Jak napovídá nadpis, tak mě zcela a úplně dostal jet lag neboli časový posun. Ačkoliv jsem při minulé služebce neměla problém a prakticky hned druhý den jsem byla v pohodě, tentokrát mě devět hodin navíc v jediném dni úplně rozhodilo. Takže jsem spala a spala a spolu se mnou spal i tento blog. Většina lidí na jet lag reaguje tak, že se prostě vzbudí příliš brzo a pak stejně brzo i usíná (aspoň pokud cestují na západ), ale já, díky tomu že jsem schopná spát do pozdních dopoledních nebo klidně i do brzkých odpoledních hodin, jsem se nebudila nijak zásadně brzo, jen jsem dodržela to brzké usínání. Když navíc pracujete v místnosti bez oken a nezměníte si systémový čas na počítači, tak se není co divit, že vám ve dvě v noci padají víčka, ačkoliv je vlastně teprv pět odpoledne, no ne? Navíc když i těch pár oken, co se tam nacházejí je záludně tónovaných... ale o tom zase jindy. Naše pracovní místo totiž rozhodně stojí za větší pozornost.

Nebudu se tady dnes zbytečně vykecávat, protože už se zase pomalu začínám shánět po sirkách do očí, takže to jen tak shrnu - cesta byla dlouhá, ale ve své podstatě pohodlná, během dne nás potkalo několik malých nepříjemností, které nám ale dohromady celkem zkazily den. Teď zpětně už ale téměř nestojí za řeč. Navíc jsme si oba s mým milým stihli postěžovat doma, dokud ta všechna drobná bezpráví byla v čerstvé paměti. Hotel je podstatně méně luxusní než Homewood by Hilton, ale to se dalo dost čekat. Jediné, co mě trochu vykolejilo, bylo, že to bylo poprvé, kdy jsem po příjezdu na hotel měla silné a nepřemožitelné nutkání tam nejdřív uklidit. Ale teď už tu máme celkem zabydleno, takže vše zapomenuto. Máme už nacvakáno celkem dost fotek, ale ty musejí počkat, dokud nenajdeme čtečku karet, pak se s vámi o některé z nich podělím. A to je pro dnešek vše. Dobrou noc. Tedy vlastně dobré sobotní ráno vám všem. A já jdu spát.

Trocha předodletového stresu

Minulý pátek jsem dostala vyčiněno, že se málo stresuju odletem a že to pak za mne musí oddřít ostatní. Samotnou by mě to nenapadlo, ale musím říct, že slova mě zasáhla a já šla do sebe. Chvilku jsem přemýšlela nad tím, čím by bylo nejvhodnější se trochu vyděsit, ale nakonec jsem se rozhodla nechat věcem volný průběh, že se určitě samo něco vyvrbí. A bylo to moudré rozhodnutí.

Včera večer to celé začalo - člověk se tak poklidně chystá na spaní, ale do vědomí se mu pomalu vkrádá takový podivný zvuk... Ovšem v nepříliš dobře zvukově izolovaném domě to nechá plavat, protože nemůže prostě vnímat všechno. Chvíli jsem tedy se tvářila, že nic neslyším, ale jen do chvíle, kdy mi můj milý zneklidněně povídá: "Tady mňouká nějaká kočka!"* Samozřejmě jsem oponovala, protože jak známo, kočky tak nahlas nemňoukají. Zato mimina klidně křičí usilnovně a nahlas a u toho zlomyslně napodobují mňoukání. S klidem jsem to tedy svedla na sousedovic dítko. Trochu mě mátlo, že to chvílemi znělo jako páv, ale takhle navečer už všechno svádím na slyšiny. Rozhodně to ale do mne zaselo nějaké drobné podezření.

A taky ano, hned ráno se mi do ještě spánkem zatemnělého mozku znovu vkradl ten zvuk. Vyletěla jsem z koupelny (díky nějakému podivnému řízení osudu jsou v našem domě cizí zvuky nejlépe slyšet v koupelně) a se slovy: "Ona je to vážně nějaká kočka!" jsem zaútočila na to mé rozespalé stvoření, které ještě ani mžourat pomalu nezačlo. Hlavou mi začalo šrotovat, co se takové ubohé kočce musí dít, že mňouká tak nahlas a tak vytrvale. Zapomněl někdo obstarat svou kočičku před odjezdem na dovolenou? Stalo se někomu něco a v bezvědomí leží někde v bytě a jen jeho statečný domází mazlíček se na něj snaží upozornit? Zaklínila se ta kočka někde? Začala jsem přemýšlet, co řeknu lidem na 112, abych ze sebe neudělala úplného blázna. Začala jsem přemýšlet, jestli existuje veterinární záchranka. Začala jsem přemýšlet, jak se dostanu do práce, když zůstanu doma řešit ubohé zvířátko a autobusy pak přestanou jezdit. Celé vstávání jsem absolvovala zcela nepřítomně. Můj milý mezitím dvakrát vyběhl na chodbu, aby lokalizoval, ze kterého bytu se to mňoukání ozývá. Prostě úplné drama. Byt byl úspěšně lokalizován, konečně odbilo sedm (teda neodbilo, jen se změnila čísla na displeji mobilu), kterýžto čas jsem vyhodnotila jako použitelnou hranici pro obtěžování sousedů, a odvážně jsem se vydala ke zdroji nouzového volání.

Po zazvonění - jen testovací, je mi jasné, že bezvědomý nebo nepohyblivý člověk, ani žádná kočka mi neotevřou, ale co kdyby že - začal štěkat pes a po dalších asi dvou minutách mi otevřela velice rozespalá paní, která vypadala na to, že ona má rozhodně jinou představu o tom, co je vhodná časová hranice k obtěžování sousedů. A jak to dopadlo? No ano, vydala jsem se zachraňovat mrouskající kočku. Takže tak.

Každopádně, stresovala jsem kolem toho celkem hodně, klidně se zeptejte mého milého, bylo to před odletem, tedy to pasuji na předodletové stresování. Takže si můžu klidně odfajfknout jednu z položek na seznamu činností nutných stihnout před odletem a poklidně se dobalit a odletět.

Schválně se přiznejte, kdo z vás správně tipnul, že se to ubohé zvířátko jen mrouská?

*Ano vím, že české uvozovky začínají dole, ale moje klávesnice jaksi postrádá české nálepky, takže i ta diakritika mi dělá problém, natož abych hledala speciální znaky. Musela jsem zmáčkout systematicky nejmíň deset kláves, než jsem našla aspoň tyto, takže berte, nebo nechte být.

Začínáme...

Uf, tak jsem konečně tady. Od rozhodnutí k realizaci to zabralo jen něco málo přes půl roku, takže na mě celkem rychlovka. Trochu se navíc můžu utěšovat tím, že se důvod pro založení, tedy odjezd na dlouhodobou služebku, tak nějak odkládal, průběžně ztrácel v mlze a vykukoval vždy jen tak, aby mě udržel ve stálé pozornosti, ale neslíbil ani o trochu víc, než musel. Ale teď, cha, letenka v kapse... teda zatím v počítači, ale nic, co by nespravila tiskárna, že... hotel zarezervovaný, takže v sobotu tradáááá a letíme. Letíme vstříc teplým zítřkům. Vstříc nekonečnému slunci. Nekonečnému suchu. Rozžhavenému písku a betonu. Kaktusům vyšším, než jsem já. Listnatým stromům, které rostou bez listí. Vstříc místu, kde tráva roste jen kolem nejdražších hotelů a na dokonalých golfových hřištích. Místu, kde s lidmi ve vzájemné úctě a respektu žijí chřestýši a škorpioni. A určitě vstříc mnohým dalším věcem, které teď nedokážu ani odhadnout. A o tom všem a určitě i o mnohem více věcech tu budu psát. Snad. Pokud mi to vydrží. Známe svoje lidi.

A co dál? No, to se teprv uvidí. Takže nepřelaďujte na jiné frekvence a počkejte na pokračování.

Vaše Kerridaenn