Přiznám se, že jsem čekala naprostou nádheru a dokonalé okouzlení městem. Tomu mělo přispět ubytování přímo v centru centroucím, v hotelu Aida, který v roce 1912 nechal postavit tehdejší starosta, který se pak stal senátorem. Počasí vypadalo slibně - mělo být 21 stupňů, polojasno, slabý vítr. Naprostá idyla.
Do San Francisca jsme dorazili v pátek kolem půl desáté večer, dva jsme se šli ubytovat a další dva jeli najít parkování. To samé pro druhé auto (jo jo, udělali jsme si z toho trochu zájezd). Na večeři jsme se samozřejmě chtěli vydat společně, takže jsme spořádaně čekali v hotelu. A tak jsme čekali a čas běžel a bylo deset, půl jedenácté a jedenáct. Pak už teda konečně dorazili, bez aut, bez klíčků od aut, jen s malým papírkem s číslem, v podstatě jak od šatny. Že prý tam tak parkovací domy fungují. Až do odjezdu jsme byli napjatí, jestli se s auty ještě shledáme, nebo ne, protože podle kluků ten
Hotel byl ošuntělý, jak kdyby ho nikdo od roku 1912 neopravoval. Ale byl čistý a ač teda žádný luxus, tak musím říct, že se mi líbil - v dobách své největší slávy musel být opravdu honosný. Ve vstupní hale jsou pořád krásné lustry, staré automaty na přehrávání gramofonových desek, ve výtahu hrála hudba tak zhruba ze třicátých let (ale to je jen můj odhad, na hudbu jsem vážně barbar). Přes svou ošuntělost na mě působil elegantně a příjemně. A hlavně, v pokoji bylo úplně nádherné topení. A to je přece důležitější než prostorný pokoj a rozumný kohoutek u umyvadla, ne?
Samotné San Francisco ve mně ale zanechalo velice rozporuplné pocity. V podstatě to s ním je úplně stejně, jako to bylo s hotelem Aida. Bývalá sláva a krása a luxus se ošoupala, pořád jakoby prosvítá, ale na člověka to působí stísňujícím a nepříjemným dojmem, spousta nepořádku, hromada podivných individuí, bezdomovců skoro stejně jako ostatních obyvatel, všude špína a nevlídno. Nejvíc jsme byli s realitou konfrontováni hned ten první večer, kdy jsme šli na večeři o čtvrt na dvanáct. V té době už není otevřeno nic než fast foody, navíc jsme byli dost utahaní, takže jsme se chtěli jen rychle najíst a jít spát. Hned přes křižovatku od hotelu bylo přesně to, co jsme hledali. Vešli jsme do hamburgrárny a najednou jakobychom prošli nějakou branou, dostali jsme se do panoptika a obludária. Pak jsme si teda všimli, že je i venku, jen jsme ho hladoví ignorovali.
Všude kolem nás byly ztracené existence lidí zcela neurčitého věku, naprostá většina zdrogovaná nebo mentálně nemocná. Trhané pohyby, skelný pohled, špinavé roztrhané oblečení, rozcuchané vlasy, veškerý majetek v tom jediném zavazadle, které měli s sebou. Sekuriťák je všechny statečně ignoroval a věnoval se utírání stolů. Viděli jsme pána, který chvíli chodil jak lev v kleci, než se rozhodl, kam si sedne. Viděli jsme starou paní, která v tom mumraji vypadala jako jediná normální osoba. To ovšem jen do doby, než se zvedla, odnesla tácek a postavila se ke zdi, kde se zíráním na ní z třícentimetrové vzdálenosti zůstala stát - stála tam ještě, i když jsme odcházeli. Viděli jsme kluka, který se pohyboval trhaně jako robot. A spoustu dalších. Druhý den jsme se měli přesvědčit, že to nejsou jen noční úkazy, ale jsou ve městě přítomní celou dobu. Jen ve dne je člověk potkává převážně ležící na zemi.
Přiznám se, že něco takového jsem v životě neviděla a hodně to zkazilo dojem z celého města. Ta všudypřítomná bída byla hodně skličující a nic jí nedokázalo přebít. Celý víkend jsme pak vedli filozofické diskuze o úpadku společnosti, o státních uspořádáních, o sociální solidaritě a podobně. Ničeho jsme se samozřejmě nedobrali, jen jsme se shodli, že nejpíš už se do San Francisca nevrátíme. Přestože je to opravdu moc krásné město. Nebo aspoň bylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat