Flamenco

Tuhle jsme jeli s kolegy na výlet do San Francisca. Jeli jsme autem a cesta byla vážně dlouhá. Po té, co už jsme slyšeli všechny písničky, co měl na flešce kolega, vytáhla jsem jedinou další flešku s hudbou v autě. A spustilo se na nás flamenco. Kluci byli zcela nepřipravení a nemohli se úplně rozhodnout, jestli se jim to líbí nebo ne. Chtěli po mně, abych jim o flamencu něco řekla, ale nějak jsem jim ho nedokázala popsat. Tak jsem jim slíbila, že jim najdu nějaká zajímavá videa a podám k nim svůj komentář. A protože to je opravdu velké sousto, obsáhnout, co všechno je flamenco, trvalo mi to devět měsíců. A mám tušení, že se to nevleze do jediného článku.

(Zdroj)

K flamencu jsem se dostala úplnou náhodou, jako k převážné většině báječných věcí, které mě v životě potkaly. Chodila jsem jednou týdně na společenské tance, ale usoudila jsem, že to chce něco dalšího. A vždycky se mi líbily irské tance, takže volba padla na ně. Jenže jsem si vzpomněla na konci října, kdy už všechny kurzy dávno běží a nic nezačíná dřív než v lednu nebo únoru. Hm. A jak jsem tak hledala, jestli přece jen někde nenajdu nějaký kurz, který by nebyl skoro v půlce, objevila jsem jeden kurz flamenca, který měl začít za dva týdny. Vůbec nic jsem o flamencu netušila - snad jen takové ty běžné informace jako, že je ze Španělska, je temperamentní a taky se mi při slově "flamenco" hlavou začaly honit věci jako růže, červeno-černá barevná kombinace, kastaněty a rozevláté sukně. A tak jsem si řekla, proč ne. Když tak nebudu pokračovat.

Ale flamenco mě naprosto pohltilo. A já bych vám tu teď chtěla aspoň trochu ukázat, proč.

Je velmi těžké popsat, jaké je vlastně flamenco. Je to totiž snad nejkomplexnější a nejsložitější tanec, jaký existuje. Je temperamentní, je smutný, je veselý, je vážný, je hravý a svádivý, je pomalý, je tak rychlý, jako by na rychlosti závisel život. Je tohle všechno a ještě mnohem víc. Je totiž plný emocí a dokáže obsáhnout každou, každičkou emoci, kterou si dokážete vymyslet.

Určitě vás napadlo, že to přece dokážou i jiné tance - jako balet, nebo výrazový tanec. To jistě ano. Ale flamenco, narozdíl od baletu, můžete tančit celý život. A každý věk v něm má co říct. Ale tak nejlepší bude, když přestanu tolik mluvit a vy se podíváte sami.

Začneme mým nejoblíbenějším videem. Tančí na něm světová špička Sara Baras se svou skupinou, na krásnou skladbu Asturias, flamencově neobvykle hrané na violoncello a ne na kytaru. Sara tančí styl, který spadá pod označení "Flamenco Clásico", což je vlastně baletní forma flamenca. Tohle video je ukázka z jednoho Saurova filmu, takže má velmi zajímavou a ne úplně typickou atmosféru. Každopádně, jak už jsem psala, Sara je naprostá špička, jejíž vystoupení bývají beznadějně vyprodaná půl roku dopředu. Jednou bych ji vážně chtěla vidět naživo. No nic. Aspoň to video.

Další video je mnohem ... dere se mi sem slovo "klasičtější", ale to je ve flamencu vyhrazeno spíš pro tu baletnější verzi, jak jste viděli před chvílí... běžnější. Je to záznam z představení, uslyšíte typický flamencový zpěv, uvidíte typický kostým a flamenco, které nespadá ani do baletu, moderny ani do kategorie, které já říkám cigánské flamenco. Eva Yerbabuena je taky poměrně hodně známá tanečnice, takže pořád zůstáváme ve vybrané společnosti.

Teď uvidíte tanec Guajira. Je to hravý a svádivý tanec, který pochází z Kuby. Nejčastěji se tančí s vějířem. A taky vidíte, že skvělé tanečnice nejsou jen Španělky.

A dnešek zakončíme s panem tanečníkem, abyste si nemysleli, že tančí jen dámy. Toto je Joaquin Cortes a podle všeho je to úryvek ze stejného filmu jako u Asturias o pár řádků výš. Joaquin snad nikdy netančí v košili, když už má oblečeno něco krom kalhot, je to rozepnuté sako. Takže abyste si nemysleli, že jsem tohle video vybrala schválně kvůli tomu. Snad jen trošičku.
Jinak je to poměrně těžká moderna, řekla bych, že to bude asi Farruca, což je původně čistě mužský tanec.

Abyste neřekli, po troše hledání jsem našla i oblečeného Joaquina. Ale pořádná moderna to je i teď.

Tak to je pro dnešek všechno, nechci vás zbytečně zahltit. Zajímavých videí jsem ale našla spousty, takže další články přijdou.

PS: Když jsem Kubovi říkala, že mu pak hodím odkaz na článek, tak prohlásil, že na správném blogísku musí být růžové kočičky a že prý jestli nějaké mám. Tak jsem mu slíbila, že teda nějaké přidám. Ale pak... HEJ! Tohle není žádný blogísek! Tohle je zcela seriózní blog! Plný ověřených zajímavých informací a žádný blogísek! To si vyprošuju! (Ano, mohlo mě to trknout hned, ale ač nemám nejbohatší rodiče, na vedení rozhodně nešetřili...) Takže tak. Kdo chce růžové kočičky, ať se obrátí na strýčka Googla.

Pohádka zatím bez konce

Plány jsou od toho, aby nevycházely. Původně jsem chtěla psát úplně o něčem jiném, ale staly se dvě věci - harddisk mého počítače se bez varování po dlouhé nemoci projevující se náladovostí, hloubavostí a hlubokou přemýšlivostí, které jsem mylně považovala za osobnostní rozmary, rozhodl odejít do křemíkového nebe, a osud mi přihrál do cesty následující absurdní pohádku. A protože veškeré podklady pro cokoliv jiného jsou v křemíkovém nebi spolu s harddiskem, tak vás nemine ta pohádka.

Takže, milé děti, pozorně poslouchejte.

Bylo nebylo, za devatero horami, devatero řekami, oceánem a pouští leželo ani malé ani velké království. Bylo docela obyčejné a jmenovalo se Společnost SRO. Ve většině pohádek už nad králem nikdo není, ale v této vzdálené zemi měli i císařství, kterému se všechna království v kraji musela podřídit. Toto císařství se jmenovalo Certifikační autorita. Císař byl ve své podstatě milý a vlídný a nijak svá poddaná království nedusil tíhou přemrštěných daní. Vlastně jedinou povinnost, kterou všechna poddaná království měla, bylo jednou za čas - po předchozí domluvě - uspořádat pro císaře a jeho družinu pořádnou hostinu. Pan král z království Společnost SRO měl tři syny, a protože se blížila výroční hostina pro císaře a král chtěl mít co nejzajímavější menu, rozhodl se vyslat své syny na zkušenou do světa, aby přinesli ty nejlepší recepty, které by mlsným císařským jazýčkům obzvlášť zachutnaly.

Ten nejstarší se vydal na sever do hor, kde jsou roztroušené jednotlivé malé vesničky, kde stále přežívají tradiční recepty a lidé vaří z toho, co si sami vypěstují. Vaří v podstatě ta samá jídla, ale každé údolí má své drobné obměny zažitých receptů, špetka čarovného koření tady, pozor na správnou rychlost míchání támhle, a tak podobně. To bude to pravé místo na sbírání a vypilování všemožných receptů!

Tomu prostřednímu se moc nechtělo cestovat, tak zůstal v hlavním královském městě a rozhodl se, že proleze místní krčmy a najde ty nejlepší recepty tam. Ostatně král nemá až tak rád nové chutě, jak říká, takže místní kuchyně bude sázka na jistotu.

Ten nejmladší se vydal do druhého největšího města království, bylo dost daleko, aby mělo příslib nových chutí a dálek, ale stále to bylo bezpečí a pohodlí města. Nebyl to totiž žádný dobrodruh jako jeho nejstarší bratr, ale ani nebyl tak oprsklý jako jeho prostřední bratr.

I po dvou letech putování (nebo válení po krčmách, jak kdo) a sbírání receptů se princové vrátili na rodný královský hrad. Král každého z nich nechal načrtnout menu a vyslechl si, kterou ze specialit by mu ten který princ doporučil. Jaké bylo jeho překvapení, když mu všichni tři, nezávisle na sobě, doporučili System Test Platform, mezi lidmi běžně známé jen jako STP. A ani trochu ho neznepokojilo, že jeden navrhl STP jako předkrm, druhý jako polévku a třetí jako hlavní chod.

Pan král si chvíli ten název převaloval po jazyku a pak spokojeně zamlaskal: "Mmm, milí synové, zní to velmi chutně. Myslím, že jste odvedli dobrou práci. Zavoláme si kuchaře, aby nám STP připravil, ať můžeme vydat konečné královské rozhodnutí a poslat posla s menu na císařský dvůr i s pozvánkou."

I zavolali kuchaře a zadali mu, ať uvaří to nejlepší STP, které dokáže. Protože však byl kuchař sám velmi zcestovalý a zamlada sbíral recepty ze všech možných koutů tohoto i okolních království, věděl, že STP je celá řada a hned se zeptal: "A jaké STP máte na mysli, pane králi?" Už už chtěl král vlídně odpovědět, ale v tom vstoupil do sálu černokněžník, který se před nedávnem na královský dvůr nastěhoval pod záminkou nezištné pomoci, a ještě za chůze zahřímal: "No přece System Test Platform, hlupáku!", nejspíš asi poslouchal schovaný za dveřmi. Kuchaři bylo jasné, že černokněžník o vaření nic neví, jinak by si nemyslel, že tím je otázka zodpovězena. Ale král v celé své dobrotě nedokázal prohlédnout hloubku problému a rozhodnost černokněžníka, který sem přece přišel sám a nabídl pomoc, za kterou si nic nežádá (milé děti, kdykoliv uslyšíte něco podobného, nevěřte tomu, nikdo nepomáhá jen tak pro dobré slovo, zvlášť černokněžníci), mu imponovala. A to už stál černokněžník před králem a v úklonu mu říká: "Můj pane, nech mě, ať ti připravím tuto krmi, když kuchař neví, co po něm žádáš." Kuchař ale věděl, že černokněžník v kuchyni nikdy nebyl a vařečku zná tak akorát z doslechu, a nebyl mu lhostejný osud království, které by si černokněžníkovým neumětelstvím mohlo pohněvat císaře. Proto zatímco král nad nabídkou uvažoval, kuchař pronesl: "Králi, jako mladý jsem procestoval kraj křížem krážem, sbíral recepty a učil se u skutečných mistrů. Připravím ti STP, které si budeš pochvalovat." A král naštěstí rozhodl ve prospěch zkušeného kuchaře.

Kuchař se zavřel v kuchyni se svými milovanými kuchařkami plnými ručně dopsaných poznámek a rozhodl se, že STP bude servírovat jako polévku. I začal nosit suroviny, krájet, sekat, vařit, smažit, míchat a všelijak jinak se v kuchyni otáčet, dokud nebyl hotov a bylo možno podávat večeři.

U slavnostního stolu se sešel pan král spolu se svými třemi syny a dokonce i černokněžníkem (ten se vám umí nacpat všude). číšníci donesli každému stříbrný podnos zakrytý stříbrným poklopem. Právo prvního ochutnání patřilo panu králi. Odklopil poklop, přivoněl si, opatrně ochutnal, poválel STP na jazyku a za chvíli si nabral plnou lžíci a spokojeně pronesl: "Velmi lahodné, kuchaři. Kdyby to nebylo tak neoriginální, udělím ti řád Zlaté vařečky."

Na ta slova se do jídla pustili i ostatní.

Nejmladší princ si spokojeně přežvykoval a povídá: "To je STP přesně podle mého gusta!"
Ten nejstarší zase na to: "Není to špatné, ale já bych očekával něco sytějšího a jinou směs koření. Ale ostudu nám to před císařem asi neudělá." A jen prostřední princ se v talíři jen tak nimral, lžící převaloval sousta sem a tam se slovy: "Jak nízké jídlo, jak venkovské, to se nehodí na královskou tabuli, natož abychom to servírovali císaři."

Černokněžník, vůbec netušil, co má čekat a tudíž neměl svůj vlastní názor na předložené STP. Pozoroval tyto rozpory a rozhodl se chopit příležitosti. "Králi, vidím, že ten patlal, co si říká kuchař, vůbec nepochopil, co má uvařit. Dovol mi napsat kuchařku, podle které nám příští STP kuchař uvaří." Král tuto nabídku důkladně zvážil a přišel se vskutku státnickým řešením.

"Dobře, napiš kuchařku, černokněžníku. Ale tato situace by nám měla býti ponaučením. Musíme přejmenovat System Test Platform, neboli STP, aby se tento problém už nikdy neopakoval, aby už navždycky všichni věděli, o jaký pokrm se jedná, když zmíníme jeho nové jméno."

A jak král řekl, tak se stalo. I zasedla rada moudrých v čele se samotným králem a jeho syny a rokovala a rokovala předlouhé hodiny. Rokovali celé odpoledne, po té celou noc a celé ráno a až v poledne se otevřely dveře a král zvučným a spokojeným hlasem povídá: "Radujme se! Veselme se! Problém byl vyřešen! Odteď už nebudeme nabízet System Test Platform, ale Simulation Testcase Platform!" A lidé zvolali hlasité: "Slááávááá!"

A jak to bylo dál? No, milé děti, černokněžník začal psát kuchařku bez konzultace s kuchařem nebo princi, ačkoliv v životě neuvařil ani čaj nebo snad vajíčko na měkko, král byl náramně spokojen, jak tento velký problém vyřešil, a jen v kuchyni si všichni od kuchaře po poslední kuchtičku ťukali na čelo. A co na to císař a jeho družina? A bude se nakonec nové STP podávat jako předkrm, polévka nebo hlavní chod? Tak na to si budeme muset pár let počkat.

Tak děti, vyčistit zuby, vyčurat a spát. Dobrou noc.