Ten víkend se zrovna všude slavilo Cinco de Mayo (vyslovujte s šišlavým s - sinko de majo), což je mexická slavnost a znamená to prostě a jednoduše 5. května. Tento den je dost často považován za Den nezávislosti, ale ten je úplně někdy jindy. Mexiko prý totiž někdy vyhlásilo nezávislost, ale větší a silnější státy to moc nebraly v potaz. A pak se jednoho krásného dne, no, možná taky i škaredého, záleží jestli jste víc nakloněni Francouzům nebo Mexičanům, Francouzi vypravili vysvětlit Mexiku, jak to s tou nezávislostí vlastně vidí. A u jakési vesnice se nějaká výrazně menší mexická armáda postavila na odpor Francouzům a porazila je. Tehdy prý i Francouzi uznali, že Mexiko je samostatný stát, a od té doby se 5. května bujaře slaví. A proč vám to říkám? No, to proto, že jedna z oslav měla být právě i v Downtownu.
Když jsme dorazili na místo, čekala nás spousta uzavírek, tak jsme se začali těšit, co uvidíme. Při hledání místa k parkování jsme objeli celý Downtown, některé bloky i čtyřikrát. Překvapilo nás, nebo teda mě, můj milý už tam byl, jak je ve srovnání s Houstonem to Phoenixské centrum malé. Ale všechno nám přece vynahradí bujará oslava, která se s mrtvým tichem víkendového Houstonu nebude dát srovnat.
Zaparkovali jsme ve stínu palem, což se vzhledem k brzkému odpoledni a teplotám blížícím se čtyřiceti vážně povedlo. Ne nadarmo jsme tak dlouho bloudili v ulicích.
Taky vidíte ty ulice přeplněné lidmi? Usoudili jsme, že jsme asi dost daleko od všeho toho veselí a že se teda aspoň trochu projdeme a že nám vyhládne. Cestou jsme narazili na park, kam si museli dát sochy, aby si v něm hrály aspoň nějaké děti.
V tomtéž parku byla i zajímavá brána, která ale bohužel na fotkách zcela splývá s pozadím. Byla to taková prostorová síť, ve které byly zachycené nejrůznější věci - panáček, saxofon, kolo, bubny, bota a mnoho dalšího.
Před budovou baletu jsou baletky. Tančily jak o život, není divu, že jsou na první fotce rozmazané.
Mě se asi nejvíc líbily místní "historické mrakodrapy", které mají styl a důstojnost,
i když některé z nich nechávají vesele chátrat.
Mají tu aspoň jednoho růžového brouka a jezdí jim tu MHD, mají tu celkem rozumnou síť autobusů a dokonce jednu tramvaj. Autobusové linky tu nemají žádný dopravní uzel, jak jsme zvyklí, ale jezdí tu jen linky v severo-jižním směru a ve východně-západním. Prostě ta kolmá síť ulic se promítá i sem.
Tady je ten brouk
tady autobus
tady aspoň tramvajové koleje, když už ne celá tramvaj
a tady je hlavní nádraží. Já vím, říkala jsem, že tu nic takového není, ale někde dopravní podnik sídlit musí a označení hlavní nádraží je čistě moje pracovní.
Pak nás zaujala další 3D síť v jiném parku, v parku přímo za dopravním podnikem, která byla taky úplně nevyfotitelná. Navíc v tom zářivém slunci házela duhově-kovové nebo možná kovově-duhové odlesky, které foťák samozřejmě statečně ignoroval.
No, tak to jsme si prošli celý downtown a kde je teda ta velká sláva? V jedné zavřené uličce byly stánky s jídlem a tričky a blbůstkami, celé to bylo oplocené, protože bez vstupu si zmrzlinu rozhodně nekoupíte. Ani jsme se neptali, kolik to vlezné vlastně bylo, protože u nás člověk na takové vietnamské poutě narazí běžně a ta zmrzlina nám za to teda nestála. Navíc to tam ani nijak nežilo, asi zapomněli dovést Mattoni. Nebo jim jenom došla. Kdo ví.
Celý výlet jsme zakončili ve fast foodu mcdonaldovského typu, ale mnohem, mnohem lepším - In-N-Out
následně v nákupním centru, kde jsme se mimo jiné zašli podívat do obchodu jen a pouze s alkoholem, mají v podstatě cokoliv vás napadne, whisky, rumy a podobné nápoje za ceny zcela směšné v porovnání s těmi našimi. Objevili jsme tam dokonce i následující poklady.
Je libo Budvar, ehm... pardon, Czechvar?
Nebo snad radši Zlatého bažanta?
Ať tak nebo tak - na zdraví!
Žádné komentáře:
Okomentovat