Nadšená 2 aneb Zion a Bryce Canyon

Vzpomínáte si ještě, jak jsem se z jednoho červnového výletu vrátila zcela nadšená? Já se teda vrátila nadšená ještě z mnoha jiných výletů, ale psala jsem to jen o tomto jediném. V podstatě tu mám pocit, že se nadchnu až příliš snadno. Ale zkuste si tu cestovat a sami uvidíte. Každopádně dost planých řečí, určitě už se těšíte na záplavu výletových fotek, že ano?

A dnes mám pro vás specialitu, poprvé uvidíte svou milou a jedinou Kerridaenn. Takže se pohodlně usaďte a pojďte se se mnou kochat krásami utažských národních parků.

Než ale spustím záplavu obrázků, tak jeden postřeh z cesty. Je to sice už půl roku, ale zanechalo to na mě tak hluboký dojem, že to ve mně rezonuje ještě teď. Do Utahu z Phoenixu cesta dlouhá, prakticky celá pouze pouští. Člověk se dosyta vynadívá na skály, kameny, šutry a šutříky, červený, žlutý a bílý písek. A sem tam kaktus, kaktusovitý strom, chuchvalec suchého křovíčka (viz libovolný westernový film a opuštěné město), trs vyprahlé trávy a podobně. A během celých těch 350 mil, které leží mezi Phoenixem a městečkem Kanab, kde jsme měli ubytování, se projíždí/míjí jediné město. Po cestě neleží ani jediné městečko ani vesnice či snad vesnička. Všude jen pusto a prázdno. A v tom pustu a prázdnu jsou volně rozházené domky, ve kterých opravdu žijí nějací lidé. A dokonce jsme projeli i kolem úplně nového volně pohozeného kostela, kolem kterého nebylo ale opravdu lautr nic tak aspoň v okruhu dvaceti mil. I samotný Kanab je jen taková malá vesnička s třemi a půl tisíci obyvatel. Chcíp tam pes. A já mám z té prázdnoty stále ještě noční můry a pocity zmaru a beznaděje. 

Od té doby je mi mnohem jasnější hodně amerických knih a filmů, kde se hlavní hrdina/hrdinka snaží uniknout z malého amerického městečka a přitom naráží na úplně jiný svět velkoměsta, málem jak z jiného století. Představte si někoho z českého venkova, jak se vydá do Prahy a má oči až navrch hlavy a pocit, že ta světelná křižovatka je nepřekonatelná překážka. A teď to vynásobte tak aspoň deseti. A to pořád nebudete na tom samém. Naše vesničky jsou vždycky poblíž nějaké vetší vesnice případně malého, středního nebo velkého města. Tam je nebližší město tak zhruba padesát až sto mil daleko. V Kanabu jsou i nějaké obchody, ale když bydlíte na nějaké té samotě uprostřed pouště, tak nejbližší obchod je klidně i těch padesát mil... Ti asi nežijou na mražených polotovarech a delivery pizza. Možná je to jen mým omezeným vnímáním světa, ale já bych se tam asi zbláznila. Brrr. Americký venkov je prostě nepopsatelný. Ten se musí vidět. Možná i zažít, ale na to já teda nemám.

No, tak jsem to ze sebe aspoň trochu dostala a teď už konečně k Zionu. V průvodci se psalo, že Zion byl pojmenován nějakým mormonem díky své kráse. Toto jméno jsem poprvé slyšela v Matrixu, kde se tak jmenovalo to jediné lidské město. Když jsem teď byla upozorněna průvodcem, že to jméno má i nějaký význam, usoudila jsem, že to nejspíš bude znamenat něco jako Země zaslíbená. I použila jsem google, abych vás zbytečně nemystifikovala. A je to tak. Zion je anglická verze českého Sion, což může znamenat jak Jeruzalém celkově, tak některé jeho části, či pouze přímo horu Sion. Přeneseně má Sion v judaismu i význam "the World to Come", což je židovská verze nebe, pokud jsem to správně pochopila. Vzhledem k tomu mormonovi ale zůstaňme u té země zaslíbené.

Zion je opravdu krásný. Už když se začnete blížit, začnou se objevovat jehličnaté stromy a mezi nimi nesměle vykukovat skály, které jakoby nepatřily do okolní krajiny a které dávají tušit, co vás čeká, až dojedete do Zionu samotného.

A první pohled dolů do kaňonu. Možná jsem to zatím nezmínila, ale Zion je taky kaňon, který byl vytvarován řekou, která jím protéká.

 A pohled zespod, z parkoviště, odkud se vvyráží na všechny túry.

Do většiny národních parků se tu chodí jednoduše obdivovat příroda z pečlivě vybraných vyhlídek a jen minimum návštěvníků je dostatečnými blázny na to, aby se vydali i někam jinam. Ne tak Zion. Do Zionu se jezdí prakticky jen za turistikou, protože k těm nejkrásnějším výhledům asfaltová cesta nevede. My se rozhodli pro výlet k Emerald lakes a výšlap, nebo spíš výlez na Angels landing, což podle všeho měly být dvě nejhezčí trasy.

Nejdříve Emerald lakes. Po několika měsících, kdy jsme stromy viděli jen na obrázcích na internetu, jsme byli opravdu okouzleni tímto pohledem na most přes ŘEKU a to celé mezi STROMY.

A pro veliký úspěch rovnou další pohledy na ŘEKU a STROMY, tentokrát z mostu. I ty skály jsou moc hezké, o tom žádná, ale chápejte, že v daném okamžiku jsme obdivovali trochu jiné čísti přírody.

Cestou ke Smaragdovým jezírkům se prochází pod vodopádem. Lidem rozmlsaným dostatkem vody možná nepřipadá tak úchvatný, ale opět, ač se nerada opakuju, po několik měsících v poušti úchvatný byl.

Špica, ne? Nevidíte ho? Ale no tak, podívejte se pořádně...

O kousek dál byl jeho větší bratříček.

Vzhledem k tomu, že v Zionu je běžně v zimě sníh, tak si myslím, že na jaře je to určitě větší šrumec. Taky byly všude cedule s varováním, že si máte vždy počlivě zjistit počasí dopředu, protože bleskové bouřky tam udělají dost paseku. Takže možná i při/po bouřce tam ta voda šupajdí víc? Nevím, budete to muset vyzkoušet.

Celý kaňon není sice tak rozlehlý a hluboký jako Grand Canyon, ale i tak budí obdiv nad tím, co ta příroda dokáže. Zion je velmi ostře řezaný a tyto pohledy jsou tam na běžném pořádku.

No přiznám se, že jezírka samotná mě až tak nenadchla, na to jsem asi v té poušti nebyla dostatečně dlouho. Byly to dvě takové relativně nanicovaté louže. Toto je horní jezírko.

U nás se říká "je drzý/á jak lázeňská veverka". V Americe by se mělo říkat "je drzý/á jak národněparková veverka". Ve všech národních parcích tu najdete cedule s nápisy, které vás vyzívají k tomu, abyste nekrmili divokou zvěř. Překvapivě tím mají namysli i veverky, které jsou cokoliv, jen ne divoké. V Zionu jsem se ale dozvěděla, proč se vlastně nemají veverky a další krmit. Krom toho, že vás můžou kousnout a nakazit nějakou chorobou (a kdyby v celém parku nebyly na každém kroku cedule, které vás před tím varují, tak můžete zažalovat park o odškodné), tak zvířata nemají v zažívacím traktu bakterie, které by zvládly trávit lidské jídlo. A zvěř snadnou dostupností takového jídla ztrácí schopnost najít si správnou potravu sama. Když to neumí jedna generace, nenaučí to tu další a tak dále a tak dále, všichni víme, jak tento proces funguje, jasně to vidíme v naší vlastní společnosti. Zvířátka pak ale krom toho, že se nepostarají sama o sebe, umírají hlady, ač mají plná bříška. Usoudila jsem, že i když jsou ty veverky tak strašně roztomiloučké, že je teda opravdu krmit nebudu. Ač jsem měla oříšky, které by jim neměly ublížit. Ale co já vím?

No, ale to už jsme se po obědě vydali na Angels landing. Trasa označená jako náročná. Že prý: Dlouhá stoupání. Nevhodné pro malé děti a lidi se strachem z výšek. Poslední část vede po úzkém strmém hřebeni až na vrchol. Hm, tak to bychom měli. Strach z výšek sice mám, ale z ostatních parků máme zkušenost, že popisy tras jsou velmi přehnané, že lidi spíš straší, aby bylo vedení parku z obliga. Takže vyrážíme. Ač je těsně po poledni a slunce pálí z vrchu a rozpálená pěšinka sálá vedro odspodu, zdaleka nejsme sami, přesnější by bylo říct - spolu s ostatními tvoříme dlouhý štrůdl lidí. Stoupání je opravdu dost strmé, před námi vidíme spousty serpentin. Ovšem výhledy stojí za to.

Začínáme stoupat.

Pořád stoupáme.

A ještě výš.

Cestou máme dostatek možností zblízka obdivovat obrazce vytvořené vodou na skalních stěnách. A být aspoň trochu chvílemi ve stínu.

A taky sledovat strmé skály, které se nad námi tyčí téměř ze všech stran.

Je neuvěřitelné, že na tak malé ploše je každá skála jinačí.

Cestou jsme měli asi dva okamžiky, kdy už jsem se radovala, že už jenom táámhle a už tam budem. Nemám to ráda. Ta naděje, že už se nebudu muset nikam štrachat, a pak to zklamání, že ještě nejsem u cíle. Vím, že někteří dávají přednost cílům postupným, mě víc vyhovuje vědět přesně, co mě čeká. No jo no.

Tohle je ale už opravdu místo, kam jsme šli. Samotné místo přistání andělů.

Jak si můžete všimnout, popis ani trochu nepřeháněl, když varoval před strachem z výšek a strmým a úzkým hřebenem. Naštěstí tam byly téměř po celou dobu řetězy. I tak mi to nedělalo ani trochu dobře. Ale přece to nevzdám takový kousek před koncem, no ne?

Cestou jsme mohli obdivovat rozhledy... nebo teda spíš pohledy dolů, do údolí... nebo se těmto pohledům úzkostlivě vyhýbat... nebo se velmi pevně držet řetězu, málem ležet na břiše pro bezpečnost a odvážit se tam pohlédnout, abychom si hned v následujícím okamžiku nadávali, co to bylo za blbý nápad... každému podle nátury. Ale je to přece jen krása.

A teď poprosím o fanfáry, protože bych vám ráda představila avízovanou... tramtadadáá... sebe. Ilustrující strmost té protivné skály.

Odměnou za utrpěná příkoří a překonání strachu nám byl neskutečný pohled, který se nám otevřel. Být andělem, asi tady taky přistanu.

Další pohled z vrcholu už jste mohli vidět na úvodní fotce tohoto článku.

A ty veverky - ty jsou vážně všude. Široko daleko nic než strmé srázy a ona si tam tak vesele poskakuje a dělá na nás dlouhý nos. Teda čumáček.

Po krátkém vydýchání a dlouhém sbírání odvahy jsme se vydali zpátky. Dolů se se strachem z výšek totiž leze podstatně hůř než nahoru - to se totiž dolů dívat už musíte. Každopádně jsme zdárně slezli a dříve strmé serpentýny jsem už vítala jako přátelské a příjemné místo. Nejen proto, že už byly konečně ve stínu.

A dole na nás u řeky čekala nějaká vysoká. Zvěř. Vyloženě už taky nebyla ani trochu divoká, tvářila se, jako by se nechumelilo a žádní lidi tam kolem nebyli.

Ještě závěrečný pohled na řeku a jedem domů.

Jinak pokud jsem ve vás vzbudila dojem, že to byla nějaká děsivě náročná a hrozná trasa, tak přesně tak to je. Jen mi není jasné, proč tam někteří ti američani chodili v žabkách s půllitrovou petkou v ruce?!

Všem, kteří dočetli až sem, tleskám. A protože už teď je ten článek prakticky nekonečný, Bryce Canyon zase příště.