To jsme takhle s mým milým jeli do Grand Canyonu, což znamená, že jsme vyjížděli opravdu brzo ráno, abychom stihli i něco jiného než cestu tam a zase zpátky. Brzo ráno je tak asi půl čtvrté ráno, to jen abychom si sesynchronizovali názor na to, co je brzo ráno. V mém pojetí času to spadá do Pratchettovské definice - bylo tak brzo ráno, že bylo brzo ráno i na to, aby bylo brzo ráno. Takže já jsem tradičně usnula prakticky hned, jak jsme vyjeli (ale to dělám bez ohledu na denní dobu, takže to asi nemělo smysl zmiňovat, jenže ten Pratchett se sem vyloženě hodil). A najednou se vzbudím, když můj milý brzdí se slovy: "Jestli si nedám kafe, tak za tím volantem usnu." Sjeli jsme tedy na nejbližší benzínku, ač na benzínkách mívají povětšinou kávové patoky, které jako patoky rozliším i já, což znamená, že to musí být opravdu hrůza. Naštěstí jsem si všimla, že přes cestu na nás mrká Starbucks, i usoudila jsem, že bych měla ocenit odhodlání a výkon svého báječného řidiče aspoň slušným kafem k pití.
Vešli jsme do liduprázdného Strarbucksu, který byl překvapivě otevřený i před šestou ráno, a zatímco můj milý si vybíral kafe, já koukala po doplňkovém zboží sestávajícího z hrnků, hrnečků, kafe všech tvarů a velikostí (nebo to byly hrnky a hrnečky všech tvarů a velikostí a kafe a kafíčko? To už nevím. Však jsem říkala, že bylo brzo ráno). No každopádně mě tam zaujal jeden hrneček, který na mě vysloveně mrkal. Ale mé sice rozespalé, nicméně aspoň občas praktické já (které je zvyklé bojovat s touhou koupit hrneček) usoudilo, že deset dolarů plus daň je zbytečně hodně za Starbucksový hrneček a navíc v kufru beztak není místo... Tak jsem se rozhodla, že si ten hrneček nekoupím. Aby teda ale aspoň dějiny zaznamenaly, že jsem byla tak šikovná, že jsem si ten hrneček nekoupila, ukázala jsem ho svému milému. Ovšem můj milý zklamal na celé čáře, protože téměř okamžitě začal mé rozhodnutí podrývat. A že prý proč bych ho jako nekupovala a podobné kacířské řeči vedl. Byla jsem ale ve svém rozhodnutí odhodlána setrvat, takže jsme ze Starbucksu odjížděli bez hrnečku. Ovšem se zasetým semínkem chtíče.
A to malé semínko si tak v klidu a temnu jednoho z koutků mé duše tak nesměle klíčilo a rostlo a sílilo, až jsem najednou z ničeho nic prohlásila, že se musíme stavit v některém ze Starbucksů, že si ten hrneček kupuju. A můj milý se najednou tvářil překvapeně, o jakém hrnečku to jako mluvím a proč ho chci kupovat. No, úplné neviňátko, vážně. A tak jsme šli. Šli jsme do jednoho Starbucksu a tam nic. I vydali jsme se do druhého a tam taky nic. Nakonec jsem ve třetím pochopila, že limitky se jmenují limitky od slova limit. A začala smutnit. Tu můj milý navrhl řešení: "Použij internet." on pravil. A já se srdcem plesajícím nadějí jsem zasedla k počítači, do Googlu zadala klíčové slovo Starbucks a ihned klikala na oficiální stránku, abych okamžitě pochopila marnost svého činění. Limitovaná edice. Nemožno koupit. Ale nezalekla jsem se prvotního neúspěchu a zkusila ebay. A tam hrneček, který na mě stále mrkal, byl. Ovšem nestál už deset dolarů plus daň, ale vykoukla na mě následující čísla (a pořádně se podívejte na ty hrnečky a řekněte - na vás snad nemrkají?)
Dvacet dolarů. Hm. Hledám dál.
Čtyřicet dolarů. Hm.
Aaa, sleva. Třicet dva dolary. Hm.
A dokonce dva hrnečky za padesát pět dolarů. Hm. Hm.
No nic. Stejně ten hrneček není až tak pěkný, i když na mě mrká... (Kyselé hrozny, taky je vidíte?)
A tak jsem se smířila s tím, že vlastně ani není tak hezký, jak si pamatuju. A navíc stejně - Starbucks hrneček... kde je jako nějaká originalita. No, jako uznejte.
A hrneček byl teda úspěšně smeten ze stolu do propadliště dějin. Přesně do chvíle, kdy jsme v New Yorku marně hledali nějaké veřejné záchody (z nějakého důvodu zjevně američani nesnáší světlo a nevylučují, nebo mají nějakou jinou tělesnou konstituci, že veřejné záchody nepotřebují...), až jsme objevili aspoň jeden zapadlý Starbucks, který dokonce i měl záchody (mají totiž z nějakého důvodu i kavárny bez záchodů, nepochopitelné). A tam, v rožku poličky, hned vedle fronty na záchod, byl On, mého srdce šampion. Seděl tam sám, samotinký (svého druhu) a ve slevě, za necelých sedm dolarů. Bylo nám prostě souzeno býti spolu. Všechny mé černé myšlenky na téma krásy a originality zapomenuty, omluva vyslovena a byla ruka v rukávě, tedy hrneček v krabičce a igelitce a následně v batůžku. Stejně krásný, jako když jsme se spatřili poprvé.
A tady je.
A ze zadu (všimli jste si na ebayových fotkách, že můj hrneček je vlastně ta hrneček, protože je to mořská panna?)
No, a já si pak v Brně, když jsem svou mořskou pannu úspěšně převezla domů, koupila horkou čokoládu v prášku (která samozřejmě s čokoládou nemá společného vůbec nic, ale i tak potěší, když člověk kouká z okna a vidí tam jen mlíko), protože na takové to holčičí povídání se horká čokoláda prostě hodí. Navíc je to čokoláda vtipná, bavíme se malou mořskou vílou obě, a vy můžete taky.
A tu následující si schovám na středu.
Vidíte, že čokolády je dost, tak se k nám můžete přidat ;) A malá mořská víla to na vás neřekne, vždyť je obecně dobře známo, že mořské víly jsou důvěryhodná stvoření.
Mrk.
Žádné komentáře:
Okomentovat