Vařila myšička kašičku... tedy - Kerridaenn krém

Ale na zeleném rendlíčku ano.

S doma dělanými krémy se teď v české blogosféře roztrhl pytel. Celé to odstartovala Michaela z blogu Kiss a bee, která tak asi půl roku píše o doma vyráběné kosmetice. A po té, co napsala o krému na obličej, se články inspirované tím jejím začaly rojit (jako včely). Z toho vyplývá, že tenhle článek je jen dalším z mnoha. Na mou obranu jsem dělání vlastního krému plánovala už dlouho a Míšin blog jsem objevila až před čtrnácti dny (ale pročetla jsem ho celý, to zas jo). Pokud vás tematika domácí kosmetiky zajímá, určitě k ní na blog mrkněte.

Na začátek je dobré odpovědět na klíčovou otázku - proč bych se proboha jako měla patlat s vlastním krémem, když stačí dojít do nejbližší drogerie a z přeplněného regálu si jeden vybrat? Vnucují se odpovědi typu - krém bude bez chemických fujtajblíků, bude naopak plný všemožných príma věcí, za které vám váš obličej poděkuje, ve výsledku je to levnější než z drogerie, ukážeme zlým korporacím, zač je toho loket... Ano, ano, to vše je pravda (až na to poslední, protože proč bychom si tady měli lámat hlavu se zlými korporacemi, to nechme koňovi, ten ji má větší). Ale ten nejdůležitější důvod, proč se patlat (s) vlastním krémem je - protože je to zábava! Je to legrace dívat se, jak krém vzniká, je radost se mazat krémem, který ještě před chvílí byl hromada věcí v jednotlivých lahvičkách. A proč se mazat obyčejným krémem, když můžu používat Ten Můj. Takže vás teď zvu k jednomu všednodennímu podvečeru, kdy jsme s kamarádkou ukuchtily náš první krém na obličej. Hodně jsme povídaly, dost jsme se smály a naše dávno ukryté alchymistické dušičky se nadšeně vydraly na povrch. Zkuste to s námi!

Tohle je výsledný krém - mínus týdenní dávka přesunutá do menšího kalíšku, který bydlí v koupelně a ne v ledničce.

Budete potřebovat:
zelený rendlík
nějaký hrnec, který je větší než zelený rendlík (a hlavně hlubší, tak akorát, aby dohromady tvořily skvělou dvojku na vodní lázeň)
jednu či více polévkových lžic (záleží na šikovnosti a schopnosti neopatlat si celou lžíci při prvním použití)
jednu či více čajových lžiček (platí totéž co u těch polévkových)
špejli (asi není třeba, ale čím víc nádobí, tím lepší alchymie)
štamprdli (stačí jedna - nejspíš, aspoň nám stačila)
ruční šlehač
nádobu na šlehání (absolutně není třeba, ale čím víc nádobí...)
skleničku na krém (možno použít i neskleničku, například plastovou krémovku z lékárny)
rychlovarnou konvici (pokud dobře zvládáte organizaci kuchyně, není třeba)
myčku na nádobí (nemusí to být nutně stroj... ;) )

A ze surovin je potřeba:
vodka (dá se ideálně kombinovat s tím výše zmíněným panákem, ale v tom případě doporučuji zvýšit jejich počet z jednoho kusu)
včelí vosk
bambucké máslo
oleje (my použily avokádový, konopný a rakytníkový)
voda
gel z aloe vera
glycerin
vitamín E
vitamín C
extrakt z  grepových jader
případně esenciální olej (v našem případě levandule)

Veškeré ingredience, které jsme při výrobě použily. Vypadá to jako velká spousta, ale není.

Proces výroby jsem pro samé povídání a zvědavé pečlivé kontrolování průběžných výsledků nenafotila, ale nezoufejte, u Míši to máte podrobně. Čistého času nám výroba toho krému zabrala asi půl hodiny, ale šaškování kolem výběru nádobí, organizace kuchyně tak, aby se dopeklo domácí müsli a uvařila večeře současně s krémem, a průběžné zakecávání nám to natáhlo asi na dvě hodiny. Každopádně věřím tomu, že příště už nám to půjde rychleji (pokud se nezakecáme, ehm).

Začaly jsme tím, že jsme všechny kovové nástroje 10 minut vyvařily, věci, které jsme si netroufly vařit, jsme vypláchly vroucí vodou a vodkou. Skleničky na krém jsme vyvařily i vypláchly vodkou. Může se to zdát nadbytečné, ale když se dělá krém s vodou (tedy ne pouze olejový), je mnohem větší riziko, že se v něm bude dařit bakteriím, takže je lepší jich už ze začátku dostat do krému co nejméně. Ale nejsme v laboratoři, takže si nedělám iluze o tom, že by tam žádné nebyly. Proto jsou mezi surovinami hned čtyři položky, které mají mít antibakteriální účinky - vitamín C, extrakt z grepových jader, esenciální olej (nejlépe působí tea tree nebo rozmarýna) a částečně i ten glycerin.

A postup? Velmi jednoduchý:
Ve vodní lázni složené ze zeleného rendlíku a většího hrnce jsme postupně rozpustily 7,5 gramu strouhaného včelího vosku (měly jsme z lékárny 15g a daly půlku, proto vím, kolik těch gramů bylo), dvě lžíce bambuckého másla, lžíci avokádového oleje, třičtvrtě lžíce rakytníkového oleje a půl lžíce konopného oleje. Mezitím jsme v převařené, stále ještě horké vodě rozpustily na špičku rukojeti lžičky (to je ale blbá jednotka, co? Mrkněte se na fotku, bude to jasnější) vitamínu C, extraktu z grepových jader (pokud máte tekutý, tak prostě pár kapek), vitamínu E a asi tři větší kapky glycerinu dávkované pomocí špejle. Vodovou část jsme přilily k olejové části a důkladně promíchaly. Výslednou směs jsme přelily do šlehací nádoby, ale vy ji úplně klidně můžete nechat v zeleném rendlíku. Po té, co máselno-vosko-olejovo-vodová směs vychladla tak, že už se při zaklechtání s nádobou nic nepohlone, ale pořád ještě byla dostatečně měkká (asi tak 10 minut), přišel čas na přidání dvou vrchovatých lžic aloe vera a 15 kapek esenciálního oleje. A důkladně zašlehat. A to je vše, teď už jen přendat do připravené skleničky/krabičky a krém je připravený k používání. Z uvedeného množství jsme dostaly necelých 100 ml krému, tedy dvě běžná drogerková balení.

Na špičku rukojeti lžičky...

Pár důležitých poznámek pod čarou:

• esenciální oleje přidávejte opravdu až po vychladnutí, aby si zachovaly co nejvíc účinných látek. Pokud nebudete krém šlehat, přidávejte EO těsně po sundání ze zdroje tepla.
• aby se olej dobře spojil s vodou, je potřeba, aby ta voda měla přibližně stejnou teplotu. Jinak se to spojí taky, ale bude vás to stát mnohem víc míchání a nervů.
• glycerin přidávejte jen do krémů, ve kterých je nějaká voda, a vždy jen pár kapek (jeho množství by nemělo přesáhnout 2-5%). Když je ho víc, začne vysušovat.
• kromě položek, které se přidávají v řádu desetin gramu a mililitru, se vůbec nemusíte řídt žádnými přesnými množství olejů, másel, vosků, vody, aloe. Hrajte si, zkoušejte, jediný limit je to, aby vám výsledná konzistence seděla - my už třeba s kamarádkou víme, že přístě zkusíme více olejů a vody a méně vosku, aby byl ten krém o něco lehčí. Suroviny klidně dávkujte "bajvoko".
• bambucké máslo by se nemělo zahřívat dlouho, spíš by se mělo jen roztavit a hned stáhnout ze zdroje tepla. Jinak riskujete, že vytvoří drobné hrudky. Vážně. Máme je tam. Ničemu sice nevadí, při mazání se v pohodě a bez problémů rozpustí, ale proč se jim nevyhnout. Takže nejdřív rozpusťte vosk s oleji a až na poslední chvíli přidejte rozpustit bambucké máslo a hned po jeho rozpuštění vlijte vodu. Míchejte už mimo plotýnku. S tímto souvisí i bod následující:
• nenechte vodu ve vodní lázni vařit, vosk i máslo se v pohodě rozpouštějí při nižších teplotách. Bohatě stačí, když má voda něco přes 80°C (číslo vyčteno z knížky). Poznáte tak, že vosk i máslo tají, ale voda ještě nevaří. Jasné, ne?
• pokud vám vnitřní nádoba leží dnem na té vnější, je zbytečné přidávat tu vodu kolem, protože to už nebude vodní lázeň. Při vodní lázni chceme dosáhnout toho, že je vnitřní nádoba ohřívána opravdu jen tou vodou.
• rakytníkový olej je hyper-super-ultra skvělý a báječný a výživný... ale je oranžový. A výsledný krém barví. Ne moc, relativně rychle se to vstřebá a pokud používáte make-up, je to úplně jedno. Ale bledule, co chodí bez make-upu, by to měly zvážit.

Tak a to je vše. Jako vždy jsem se strašně rozkecala, ale snad to má hlavu a patu. A jako rozloučení se mi sem neodbytně cpe anglické - Have fun!

Nadšená 2 aneb Zion a Bryce Canyon, vol. 2

Minule jste si mohli počíst o Zionu, dnes to bude o Bryce Canyonu. A protože jsem se minule strašně vykecávala, dneska to trochu zkrátím. Nebo se aspoň budu snažit.

Zion je krásný, ale takovým drsným způsobem. Prostě skály. To takový Bryce Canyon je skalní klenotnice. Však posuďte sami.

Snad všichni dva průvodci, co jsem četla, psali, že Bryce je spíš na koukání a že má být opravdu neskutečný. Ale když jsme se blížili, viděli jsme tohle.

Podobnost se Zionem čistě náhodná. Byli jsme trochu skeptičtí. Kolem tohohle že je tak velký povyk? Ale už o pár kilometrů dál nám krajina dávala vědět, že přece jen bude Bryce jinačí.

A o dalších pár kilometrů dál.

A o dalších pár kilometrů dál už jsme byli v Bryce Canyonu, kde se nám otevřel tento výhled.

Toto je nejkrásnější část Bryce Canyon národního parku, jmenuje se Amfiteatr. Průvodce říká, že pokud máte jen pár minut, které můžete v Brycu strávit, zastavte se na vyhlídce na Amfiteatr. A má rozhodně pravdu.

Po předchozím dni v Zionu jsme byli poměrně uťapaní, takže jsme se rozhodli, že si dáme jen krátký jedno-a-něco-mílový okruh na dno Amfiteatru a zase nahoru. V průvodci psali, že je to na půl až tři hodiny. Říkali jsme si, že to je dost podivný rozsah a že to teda budeme mít sfouknuté rychle, ale nakonec jsme tu jednu a kousek míle šli skoro čtyři hodiny. No jo, hoďte fotografa do Bryce Canyonu a máte celý den volno. A když se takových fotografů setká víc... no, představu snad máte.

Nejprve je potřeba řádně zdokumentovat pohledy hned z vyhlídky.

Tak támhle někudy půjdeme dolů.

Mrtvé stromy do přírody patří taky. Zvlášt ty fotogenické.

Po hraně kaňonu se dá jít ještě dál a pak se spustit jinudy jinam, ale my byli utahaní a věřili průvodci. Takže jsme dál nešli

a místo toho se vydali sem.

Na různých místech nám borovice jasně ukazovaly, že ne vždy tu byla ta díra v zemi. A že správná borovice dokáže růst všude. Z fotky to úplně nejde poznat, ale byl to poměrně dost úzký kus skály.

Ale to už jsme začali klesat a nestačili zírat na tu nádheru kolem - tak se kochejte taky a nenechte se rušit.

Nejen skály dělají Bryce Canyon.

A jedna moje umělecká (když mi na cestičce zůstala tkanička jedné boty, tak se to jako opuštění stezky nepočítá, že ne?)

 No, ale co si budem nalhávat, Bryce dělají převážně skály.

Tyto útvary se nějak speciálně jmenují, ale už si to nepamatuju a jen takové rychlé googlení mi odpověď nedalo, takže si to když tak najděte sami, já jsem právě teď příliš líná na to hledání. Rozhodně jsou ale hodně působivé (a mnohem jemnější a křehčí než podobné skály v našich krajích).

Místy musela příroda ustoupit člověku, aneb nejen láska a víra hýbe kameny. Dokáže to i krupmáč a možná nějaká ta výbušnina.

Jak už jsem zmiňovala, veverky jsou v národních parcích vážně ofrklé. Jedna si s námi skoro přišla potřást packou, ač jsme jí nic nenabízeli.

A druhá se válela takovým dost neveverkovským způsobem. Nevím, jestli tím chtěla říct, já jsem přejetá, mě si nevšímejte, nebo spíš - vlezte mi na záda a nevotravujte u mé bohulibé válící nečinnosti.

Ale to už jsme byli téměř úplně dole, takže nás čekala cesta nahoru. Ze začátku to vypadalo, že jsou ty skály všude stejné,

ale zanedlouho se změnily v souvislé stěny s takovouto kresbou.

Nahoru vedla cesta takovouto uzoučkou a strmou průrvou.

(My šli samozřejmě v tom směru nahoru, jen to v tomto pohledu vypadalo působivěji).

Až zase téměř nahoře jsem si všimla, že jsme byli vlastně celou dobu pod přísným dohledem celého okolí. Nebo že by všechny ty tváře jen poklidně a povzneseně shlížely na celé údolí?

Další borovice, která má ráda výhledy.

Z vrchu jsme se koukli do paralelní průrvy, kterou také vedla nějaká značená trasa, ale my si radši dali oběd s výhledem.

Jo, a ten výhled samozřejmě ještě, abyste nebyli ochuzeni. Oběd si když tak dejte vlastní.

A protože výhledů není níkdy dost, tak jsme ještě auty objeli všechny výhledy, co jich v Brycu je. Myslím, že jich je tak kolem patnácti? No, kriticky řečeno, ty vzdálenější jsou dost na jedno brdo a ty, co jsou blíž k Amfiteatru, jsou dost podobné jemu. Ale co kdyby nám něco uteklo, kdybychom jeden jediný vynechali? Jen tak mezi námi, pokud se tam někdy vydáte, všechny vyhlídky opravdu, ale opravdu nepotřebujete vidět. Ale kdybyste zrovna neměli co dělat a měli benzínu nazbyt...

Ukážu vám tu jen pohled z jedné z těch vzdálenějších vyhlídek, zbytek si představte sami.

A samozřejmě panorámátko k tomu.

A pak už jen kratičké zastavení v obchodu se suvenýry na přání jedné účastnice zájezdu - a já to opravdu nebyla, ačkoliv jsem v těch asi deseti minutách stihla vystát frontu na záchod, dopustit vodu z vodní fontánky a koupit kamarádce kuchařku nabitou recepty rangerů a rangerek ze začátku století - a vzhůru na mnohahodinovou cestu domů. Mnoho hodin v tomto případě bylo k deseti.

Cestou jsme zastavovali jen na prostřídání řidičů a vyfocení tohoto pohledu na severní rim Grand Canyonu.

Uf, a pro dnešek to máme za sebou. Snažila jsem se krotit aspoň v počtu slov, když už jsem zase neuhlídala počet fotek.

Kerridaenn a kyselé hrozny, které nakonec byly sladké

Znáte tu bajku o lišákovi, který nedosáhl na nejvyšší hrozny a tak si, aby si ospravedlnil nedostatek snahy, řekl, že co, že stejně jsou určitě kyselé? A to se přesně stalo mě.

To jsme takhle s mým milým jeli do Grand Canyonu, což znamená, že jsme vyjížděli opravdu brzo ráno, abychom stihli i něco jiného než cestu tam a zase zpátky. Brzo ráno je tak asi půl čtvrté ráno, to jen abychom si sesynchronizovali názor na to, co je brzo ráno. V mém pojetí času to spadá do Pratchettovské definice - bylo tak brzo ráno, že bylo brzo ráno i na to, aby bylo brzo ráno. Takže já jsem tradičně usnula prakticky hned, jak jsme vyjeli (ale to dělám bez ohledu na denní dobu, takže to asi nemělo smysl zmiňovat, jenže ten Pratchett se sem vyloženě hodil). A najednou se vzbudím, když můj milý brzdí se slovy: "Jestli si nedám kafe, tak za tím volantem usnu." Sjeli jsme tedy na nejbližší benzínku, ač na benzínkách mívají povětšinou kávové patoky, které jako patoky rozliším i já, což znamená, že to musí být opravdu hrůza. Naštěstí jsem si všimla, že přes cestu na nás mrká Starbucks, i usoudila jsem, že bych měla ocenit odhodlání a výkon svého báječného řidiče aspoň slušným kafem k pití.

Vešli jsme do liduprázdného Strarbucksu, který byl překvapivě otevřený i před šestou ráno, a zatímco můj milý si vybíral kafe, já koukala po doplňkovém zboží sestávajícího z hrnků, hrnečků, kafe všech tvarů a velikostí (nebo to byly hrnky a hrnečky všech tvarů a velikostí a kafe a kafíčko? To už nevím. Však jsem říkala, že bylo brzo ráno). No každopádně mě tam zaujal jeden hrneček, který na mě vysloveně mrkal. Ale mé sice rozespalé, nicméně aspoň občas praktické já (které je zvyklé bojovat s touhou koupit hrneček) usoudilo, že deset dolarů plus daň je zbytečně hodně za Starbucksový hrneček a navíc v kufru beztak není místo... Tak jsem se rozhodla, že si ten hrneček nekoupím. Aby teda ale aspoň dějiny zaznamenaly, že jsem byla tak šikovná, že jsem si ten hrneček nekoupila, ukázala jsem ho svému milému. Ovšem můj milý zklamal na celé čáře, protože téměř okamžitě začal mé rozhodnutí podrývat. A že prý proč bych ho jako nekupovala a podobné kacířské řeči vedl. Byla jsem ale ve svém rozhodnutí odhodlána setrvat, takže jsme ze Starbucksu odjížděli bez hrnečku. Ovšem se zasetým semínkem chtíče.

A to malé semínko si tak v klidu a temnu jednoho z koutků mé duše tak nesměle klíčilo a rostlo a sílilo, až jsem najednou z ničeho nic prohlásila, že se musíme stavit v některém ze Starbucksů, že si ten hrneček kupuju. A můj milý se najednou tvářil překvapeně, o jakém hrnečku to jako mluvím a proč ho chci kupovat. No, úplné neviňátko, vážně. A tak jsme šli. Šli jsme do jednoho Starbucksu a tam nic. I vydali jsme se do druhého a tam taky nic. Nakonec jsem ve třetím pochopila, že limitky se jmenují limitky od slova limit. A začala smutnit. Tu můj milý navrhl řešení: "Použij internet." on pravil. A já se srdcem plesajícím nadějí jsem zasedla k počítači, do Googlu zadala klíčové slovo Starbucks a ihned klikala na oficiální stránku, abych okamžitě pochopila marnost svého činění. Limitovaná edice. Nemožno koupit. Ale nezalekla jsem se prvotního neúspěchu a zkusila ebay. A tam hrneček, který na mě stále mrkal, byl. Ovšem nestál už deset dolarů plus daň, ale vykoukla na mě následující čísla (a pořádně se podívejte na ty hrnečky a řekněte - na vás snad nemrkají?)

Dvacet dolarů. Hm. Hledám dál.

Čtyřicet dolarů. Hm.

Aaa, sleva. Třicet dva dolary. Hm.

A dokonce dva hrnečky za padesát pět dolarů. Hm. Hm.

No nic. Stejně ten hrneček není až tak pěkný, i když na mě mrká... (Kyselé hrozny, taky je vidíte?)

A tak jsem se smířila s tím, že vlastně ani není tak hezký, jak si pamatuju. A navíc stejně - Starbucks hrneček... kde je jako nějaká originalita. No, jako uznejte.

A hrneček byl teda úspěšně smeten ze stolu do propadliště dějin. Přesně do chvíle, kdy jsme v New Yorku marně hledali nějaké veřejné záchody (z nějakého důvodu zjevně američani nesnáší světlo a nevylučují, nebo mají nějakou jinou tělesnou konstituci, že veřejné záchody nepotřebují...), až jsme objevili aspoň jeden zapadlý Starbucks, který dokonce i měl záchody (mají totiž z nějakého důvodu i kavárny bez záchodů, nepochopitelné). A tam, v rožku poličky, hned vedle fronty na záchod, byl On, mého srdce šampion. Seděl tam sám, samotinký (svého druhu) a ve slevě, za necelých sedm dolarů. Bylo nám prostě souzeno býti spolu. Všechny mé černé myšlenky na téma krásy a originality zapomenuty, omluva vyslovena a byla ruka v rukávě, tedy hrneček v krabičce a igelitce a následně v batůžku. Stejně krásný, jako když jsme se spatřili poprvé.

A tady je.

A ze zadu (všimli jste si na ebayových fotkách, že můj hrneček je vlastně ta hrneček, protože je to mořská panna?)



No, a já si pak v Brně, když jsem svou mořskou pannu úspěšně převezla domů, koupila horkou čokoládu v prášku (která samozřejmě s čokoládou nemá společného vůbec nic, ale i tak potěší, když člověk kouká z okna a vidí tam jen mlíko), protože na takové to holčičí povídání se horká čokoláda prostě hodí. Navíc je to čokoláda vtipná, bavíme se malou mořskou vílou obě, a vy můžete taky.

A tu následující si schovám na středu.

Vidíte, že čokolády je dost, tak se k nám můžete přidat ;) A malá mořská víla to na vás neřekne, vždyť je obecně dobře známo, že mořské víly jsou důvěryhodná stvoření.

Mrk.

Nepříjemní lidé ve službách? Kde?

Člověk věčně čte a slýchá, jak u nás je špatné to a ono, ale za to v zahraničí... jó, to je jiná písnička. Za hranicemi směrem za západ (jihozápad a severozápad samozřejmě také) se všichni lidé budí i usínají s písní na rtech, celý den nedělají nic jiného, než že bláznivě cení v úsměvu zuby na všechno a všechny okolo, pro každého by snesli i modré z nebe, ruka by jim upadla dříve, než by smítko upustili na ulici, a politici pracují výhradně pro blaho lidu, hotoví altruisti. Zatímco u nás jsou všichni za všech okolností nabručení a neochotní, sršící negativní energií na více než sto honů (pokud se samozřejmě nenacházejí poblíž jihozápadních, západních nebo severozápadních hranic, kde je jejich negativita omezena právě touto hranicí a dál už neproniká). Prostě v kategorii - za plotem je tráva vždy zelenější a nebe modřejší.

Mám toho procestováno celkem dost, takže nějaké poznatky k tématu bych měla, ale těmi se dnes zabývat nechci - jedovatou slinu hodím jindy. Dnes chci mluvit o tom, že když jsem teď byla za tím oceánem, všichni mi říkali - užívej si toho, jak se na tebe prodavači, číšníci a všichni lidi ve všehomíru usmívají, bude se ti zase těžko zvykat, až budeš zpátky. A musím říct, že opravdu, když jsme byli v září na otočku doma, byli jsme na oběd v naší oblíbené pizzerii a byli jsme trochu rozladění nepozorností, jež se nám od číšnice dostávala. A tak mi to vrtalo hlavou - co když je pravda, co všichni říkají? Že se obecně jako lidé k sobě chováme škaredě, jsme na sebe zlí a protivní a všichni na sebe vrčíme. Tak nějak se mi ale v hlavě ozýval nesmělý hlásek, který mi říkal, že co už nevypadám, že mi je třináct (což uznávám není až tak dlouho), se ke mně všichni chovají normálně - někteří se usmívají, někteří ne, ale zároveň na mě nejsou nijak protivní (pokud zrovna nejsem protivná já, ale to mi připadá protivná i rozkvetlá květina na louce zalité slunečním svitem, takže chápu, že je pak těžké být na mě milý/budit dojem, že jsem milý). Prostě obecně tak nějak žiju v přesvědčení, že to tady vůbec není špatné a že ve službách potkávám víceméně příjemné lidi. Pořád jsem se ale nemohla zbavit toho pocitu, že až se vrátím, zmlsaná americkým přístupem k zákazníkům, budu šeredně zklamaná a postavená před krutou realitu. Aspoň to je to, co jsem všude četla.

A pak došlo na lámání chleba. Včera ve středu, kdy jsem se poprvé vydala mezi lidi, jsem byla plná rozechvělého očekávání, jestli budu nebo nebudu smutnit po tom být zákazník za velkou louží. A ne. Zodpovědně musím prohlásit, že na mě byli všichni hodní a milí a usměvaví a to nakupování bylo úplná radost. Nejdřív jsem vběhla do prvního papírnictví, které jsem měla po cestě - chtěla jsem sehnat malou krabičku, protože se mi nechtělo svěřovat poště balíček jen v bublinkové obálce, když byl ten balíček současně příliš malý na to, abych kupovala poštovní krabici přímo na poště. Bez toho, abych se vůbec obtěžovala se aspoň rozhlédnout po prodejně, jsem hned oslovila paní prodavačku. Mile se na mě usmála, zamyslela se, prohlásila, že škoda, že jsem nepřišla jen o pár hodin dřív, že jim přišlo zboží a spoustu takových krabic a krabiček vyhodili. A že teď mají jen dárkové, které ale stojí xy Kč. A ukázala mi je. Už jsem skoro byla smířená s tím, že teda budu posílat dárkovou krabici (ostatně proč ne, balíčky jsou stejně od toho, aby dělaly radost), když v tom se paní prodavačka ozvala, že ať ještě chvíli počkám, že se zkusí podívat, jestli by přece jen něco nenašla. A stalo se pro mě něco neuvěřitelného - přišla, že má jen "tyto" krabičky, ale že jestli mi stačí, tak ty zvýrazňovače klidně vysype. Já hamižník nadšeně přikývla a rovnou si řekla o dvě. A dostala jsem je, aniž bych si v tom obchodě cokoliv koupila. Prostě jen tak, protože ty krabičky by se stejně vyhodily. Vyběhla jsem s krabičkami z obchodu a až po chvíli jsem usoudila, že asi bude přece jen lepší zkombinovat krabičky i bublinky. Tak jsem se vrátila a pořídila bublinkovou obálku, kterou mi paní prodavačka pomohla vybrat, aby nebyla ani malá, ani zbytečně velká, prostě tak akorát. A pak, když jsem čekala v řadě u pokladny, jsem sledovala, jak ta milá paní s úsměvem a ochotně pomáhala, ukazovala a radila všem možným lidem. Podle toho, jak se tam orientovala a jak pomáhala i druhé paní prodavačce, bych skoro řekla, že to mohla být paní majitelka. Kdo ví. Každopádně vím to, že odteď budu do papírnictví chodit tam. Mají tam totiž i celkem slušný výběr uměleckých potřeb. A paní prodavačku, která s úsměvem poradí. A to se počítá. (Takže brněnští - na Masarykově mezi Josefskou a Františkánskou napravo směrem do centra).

Pak jsem plynule pokračovala do zdravé výživy, kde jsem vlastně ani nic nechtěla, spíš se jen tak porozhlídnout. Čtu totiž v poslední době samou chválu na ayurvédské přípravky a že by se měly dát koupit krom internetu právě i ve zdravých výživách. Tak jsem prostě zvědavě nakoukla. A tak jsem koukala a koukala na všechno, co tam měli, hlavně teda ale na přírodní kosmetiku. Když jsem byla dostatečně vynadívaná, oslovila jsem paní prodavačku, která byla ke mně nejblíž. Ukázalo se, že právě svačí, ale i přes plnou pusu se na mě usmála (pro rýpaly mezi čtenáři - se zavřenou pusou) a pokynula mi, ať ji následuju. Hned po polknutí se mi omluvila a jala se vysvětlovat, co a jak a k čemu a zač. A to celé s úsměvem.

Třetí milou zkušenost jsem udělala na vánočních trzích, kde jsem chtěla pořídit mleté ořechy do cukroví. V jediném stánku s ořechy, co jsem objevila, ale prodávali ořechy jen celé. Což je bez mlínku trochu blbé. Ale nedala jsem se a odvážně se zeptala a dostalo se mi usměvavé odpovědi, že bohužel, že mleté ořechy by už byly moc drahé a nikdo by je nekupoval, navíc to rychleji žlukne, takže mi nepomůže. Na doplňkovou otázku - "a co mám já malá ubohá dělat nemajíc mlínek" se paní upřímně zamyslela a poslala mě ke konkurenci (kam jsem teda zatím nedošla, takže ořechy pořád nemám). A to celé probíhalo s úsměvem. Navíc na celých vánočních trzích byli jen usměvaví lidé, kteří spokojeně stáli ve frontách na svařák, turbomošt, klobásky, bramboráky a trdelníky - ono to jídlo asi uklidňuje.

A vydařený usměvavý podvečer jsem završila na poště, kde ač rušno a pošťáci a pošťačky se měli co otáčet, se na mě pan pošťák usmíval, ač jsem měla obálku, která neprolezla okýnkem, takže se musel zvednout a dojít přebrat balíček k balíčkovému okýnku, v hyper-super, kde se pokladní rovněž usmívala, a v tramvaji - teda šalině (to se asi nikdy nenaučím), kde jsem na jedno a to samé volné místo zamířila společně s jedním mladíkem - každý z jiných dveří, a ač by tam byl pravděpodobně dřív, tak po té, co si mě všimnul, mi místo s úsměvem přenechal.

Tak já vám nevím, neměla by mě v zemi plné zapšklých lidí poslat paní v papírnictví, ať si jdu, kam chci? A paní ve zdravé výživě se na mě zamračit, co si ji opovažuju rušit od svačiny? A paní u stánku mi odseknout, že ona má jen celé ořechy, copak to nevidím, a mleté ať si sháním, kde chci? A pošťák a pokladní vrhat na okolí vražedné pohledy už jen tak z principu? A mladík mě sejmout batůžkem, když smykem dosedal na sedadlo, kam jsem se chystala? Žiju prostě v nějaké usměvavé bublině?

Že by prostě jen někteří lidi tak strašně rádi hledali na naší zemi sebemenší negativa, aby ukázali, jak oni jsou světoví?

Africké umění aneb Museum of National History New York poprvé

Když jsem se vrátila z New Yorku, tak jsem vás varovala, že vás neminou fotky z muzeí, která jsme tam navštívili. A tak, zatímco všude na blozích začíná advent, já vám přináším prvních pár fotek afrického umění. Při procházení fotek jsem zjistila, že nejvíc mě zaujaly všemožné masky, ale našla jsem pro vás i pár jiných věcí. A teď už tedy nechám mluvit fotky samotné.

Nadšená 2 aneb Zion a Bryce Canyon

Vzpomínáte si ještě, jak jsem se z jednoho červnového výletu vrátila zcela nadšená? Já se teda vrátila nadšená ještě z mnoha jiných výletů, ale psala jsem to jen o tomto jediném. V podstatě tu mám pocit, že se nadchnu až příliš snadno. Ale zkuste si tu cestovat a sami uvidíte. Každopádně dost planých řečí, určitě už se těšíte na záplavu výletových fotek, že ano?

A dnes mám pro vás specialitu, poprvé uvidíte svou milou a jedinou Kerridaenn. Takže se pohodlně usaďte a pojďte se se mnou kochat krásami utažských národních parků.

Opět online

Uuuuf, tak ono je to už tři týdny od posledního příspěvku. To to ale letí, když se člověk dobře baví. Ale nebojte se, nezapomněla jsem na vás. To jsme si jen tak s mým milým vyjeli na dovolenou a já to pojala i jako internetový detox. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou, že bych zkusila psát příspěvěk každý večer, ale přešlo mě to hned večer číslo jedna, kdy jsme za sebou měli jenom cestu. Takže se hlásím až teď a jak je u mě zvykem, o dovolené se někdy dozvíte, pravděpodobně tak zhruba s půlročním zpožděním. A nebo se zkusím polepšit. Uvidíme.